Báječná léta s pejskem aneb Vzpomínka na Barunku
Minulý týden ve čtvrtek jsme vyprovázeli naši čtyřnohou kamarádku Barunku do psího nebe a já stále cítím na dlani hebkost její zlaté srsti a živě vidím pohled jejích krásných a upřímných očí. I když jsme v průběhu posledního měsíce podvědomě tušili, že doba, kdy se budeme s naší milovanou Baruškou loučit, se blíží, přesto jsme na to nebyli připraveni. Na něco takového se člověk asi připravit nedokáže, byť si rozumově umí vše vysvětlit. Když s někým, koho milujete, prožijete kus života, bolí jeho odchod vždycky…
Barunka byla naší společnicí nádherných a nezapomenutelných třináct let, v jejichž průběhu nás nesmírně obohatila a naučila nás vnímat svět a život i z jiného pohledu, než na jaký jsme byli zvyklí. Vnesla mezi nás nikdy nekončící radost, která z ní doslova tryskala na všechny strany. Svým malinkým ocáskem vrtěla prakticky neustále. Dokonce i ve chvílích, kdy se rozhodla, že na nás bude „jako“ uražená a soustředěně si hlídala vážný výraz, ji ten míhající se vajglíček na zadečku pokaždé prozradil.
Ze štěňátka, které jsme na Mikuláše 1997 přinesli domů hlavně kvůli dcerkám, se postupně stal plnoprávný člen rodiny a vděčný parťák pro všechny akce. Podnikala s námi výlety na kolech i pěší túry, zbožňovala cestování. Navzdory našemu původnímu předsevzetí s námi spala v posteli, když chtěla, a bylo jen na jejím rozhodnutí, koho svou noční návštěvou poctí. Svou přízeň dělila spravedlivě mezi všechny členy rodiny a kolikrát nás během jedné noci vystřídala všechny. Asi aby to někomu nebylo líto.
Když pak obě dcery vylétly z hnízda, vztah mezi námi a Baruškou získal ještě další rozměr. Byla naším dítětem, kamarádem… Vzájemně jsme se znali do posledního detailu, do každého pohnutí mysli. Ona rozuměla našim náladám a my jsme dokázali podle jejího výrazu přesně poznat, co se jí honí hlavičkou. Panovalo mezi námi dokonalé souznění, vždycky uměla vycítit, v jaké chvíli potřebujeme klid a kdy by nás naopak měla rozveselit… A naopak.
Smutek a prázdnota, které nás zasáhly po jejím odchodu, jsou obrovské. Jakoby z každého z nás zůstala jen půlka. Dokud tady byla s námi, byla naší součástí a brali jsme to jako samozřejmost. A až nyní si uvědomujeme, co všechno pro nás znamenala, jak nezapomenutelně a navždy se zapsala do našich srdcí. A i přes velkou bolest a slzy, které cítíme, na ni vzpomínáme a vybavujeme si humorné okamžiky z jejího života a ona nám i v tomto těžkém období dokáže vykouzlit úsměv na tváři. Jakoby nám vysílala vzkaz: Neplačte, vždyť to bylo všechno krásné…
A má pravdu, bylo. Nikdy nezapomeneme na její věčnou a neutuchající radost, na vděčné olíznutí mé ruky, když si naplnila bříško, vždycky mi tak přišla říct, že jí chutnalo a že děkuje… Musíme se usmát při vzpomínce na její tradiční vánoční pozici s hlavičkou položenou na konferenčním stolku a hypnotizování cukroví na tácku… Na neúnavné běhání za šiškami a kaštany… Nezapomenutelný je její lišácký kousek, kdy mi na chatě v nestřeženém okamžiku ukradla připravenou podprsenku a k pobavení všech sousedů s ní běhala na zahradě a odmítala ji vrátit… Její nejoblíbenější zábavou však byla hra „na schovku“. Zatímco
čekala v předsíni, poschovávali jsme piškoty a ona je pak nadšeně vyhledávala. Občas se, potvůrka, snažila švindlovat a nenápadně nakukovala zpoza rohu. Ale většinou poctivě a ukázněně seděla, dokud ji nezavoláme. Jednou se jí čekání trochu protáhlo, když jsme zapovídali a zapomněli na ni. Chuděra, trpělivě dřepěla v předsíni snad čtvrt hodiny. No, byla to taková nechtěná „odplata“ za tu šlohnutou podprsenku…
Barunka pro nás znamenala opravdu moc a láska, kterou jsme cítili my k ní a jíž naplňovala ona nás, bude už navždy naší součástí. A až vypláčeme všechny slzy, kterými vyplavujeme ten velký smutek a čas nás vyléčí z té sžíravé bolesti, víme, že Barunka a její veselý ocásek tady s námi bude stále, navždy. A při každé vzpomínce na ni nám bude radostněji a veseleji, stejně jako v době, kdy tady byla s námi. Protože ona nás ve skutečnosti vlastně nikdy neopustila a neopustí.
Barunko, děkujeme…
P.S. Vím, že je to smutné povídání, ale i to je bohužel život. Možná si i vy rádi zavzpomínáte na své zvířecí kamarády a na všechny rošťárny a radosti, které jste s nimi prožili či právě prožíváte...
11.8.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 56 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,7/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Báječná léta s pejskem aneb Vzpomínka na Barunku
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
s Barunkou jsem se setkala jednou, když jsem si u Merylky vyzvedávala výhru. Byla to čilá divoška, všechno musela prozkoumat a se všemi se přivítat
Byla krásná a úžasná...
možná to byl osud, že jsem si v červnu přivezla štěňátko a prostě mi nepřišlo na mysl jiné jméno než Bára
.jpg)
talenka: 
Barunka byla hedvábná
Merylko to je mi lito.
ja mam zatim sve prvni pesace... auplne se desim toho co bude.. az to budu muset jednou rozhodnout, Beničkovi je 10... Tobiskovi 2.. Tobyho jsme si poridili, kdyz nas Benny vydesil po predlonske operaci... dva pesani je idelani pocet... aspon bude nekdo, kvuli komu budu muset ven a komu se budu moc jednou vyplakat do kozichu, nez poridime dalsiho kamarada.
J emi lito, ze jsme se s Baruskou nikdy nepotkali, podle povidani to byla skvela psi dama 
Mám moc ráda kokříky a Barunka byla skvělá Kdybych ji měla, byla by jako koule, protože jsem nikdy neodolala, když loudila nějakou dobrotu 
A moc ráda jsem ji drbala na hlavičce - u kořene čenichu, měla tam moc jemnou srst
pěkné povídání a pravdivé. Já si s mýma holkama už taky rozumím i beze slov a oni potvůrky mají nějaký sedmý či osmý smysl, že mi snad i čtou myšlenky 
. A i když mě někdy zlobí a někdy i schválně provokují, tak je mám moc ráda.
.gif)
Mně říkají psí máma. Nepřejdu kolem psa abych ho nepohladila a kdybych měla prostor a peníze, měla bych domov pro opuštěné pejsky. K novému domečku jsme si pořídili hlídače Arničku, ale hlídáme tak leda mi jí. Mikešek-trpasličí jezevčík- přišel nečekaně a nečekaně taky odešel. Ještě to není ani rok a stále to bolí. Ač malinký, to byl hlídač! .jpg)
.JPG)
Vikina: to je krásná fotka s brejlema
Byla jsem jeden ze schovávačů piškot a Barunku jsem měla moc ráda a myslím, že ta láska byla vzájemná. Kdykoliv jsem přijela, vyrazila Barunka na kontrolu, jestli jsou v tašce piškotky a nikdy se nezklamala. Když jsem seděla na gauči, nikdy nezapomněla přisednout, protože byla "dotykový pejsek". Je pravda, že byla i terčem našich lumpáren, jako na té fotce. Budu na ní vzpomínat.
Linda: pes s PP, bez papírů nebo voříšek von Bahnhoff, hlavně je to živý tvor, ke kterému člověk přilne 
.jpg)
Doprcic holky 
...hned po ránu a makeup je v cudu. Kokríci mají na mojí alergii MOC chlupu, takze jsem na jezevcíkách, ale ono je jedno jaká rasa, kdyz odejdou zanechají za sebou desivou prázdnotu.
Merylko to nejhorsí uz máte za sebou, ted uz to budou jenom vzpomínky a kdo ví treba na vás nekde ceká nová Barunka, ale prosím, najdete si ji drív nez já. Já cekala 15 roku nez jsem si porídila ty moje psí holky a to bylo sílene dlouho bez psího kamaráda. 
Merylko, mluvíš mi z duše, vždyť víš...
Navíc Baruška byla krásná kokří dáma a pro kokry já mám slabost.
SAMMY 3.5.2000 - 24.7.2010.jpg)
Ten náš byl věčně dobře naladěný, plný neutuchajícího nadšení pro cokoliv (s radostí lítal venku, plaval, cestoval, běhal podle kola, byl na zahrádce nebo doma, ale klidně se dokázal prolenošit celým dnem), pro hru a především míčky jakékoliv velikosti by udělal cokoliv, byl vděčným strávníkem, který za odměnu miloval piškoty. Sousedi vždycky říkali, že tak rychle se pohybující hromadu chlupů v životě neviděli. 
Máme s ním spojené víceméně všechny každodenní činnosti. Akorát nesnášel doteky cizích lidí, ale o tom se mi psát nechce. A když hledal a sbíral na podzim v listí ořechy, tím bavil půlku sídliště, jindy zase lítal po rachtajících plechách na elektrárně, čímž pobavil i kameramana z Primy a chtěli ho natočit. Chybí nejen nám, ale i naší kočce, která ho vyhlíží u dveří, jako by říkala, že jsme ho někde zapomněli.
Příští týden jedeme na dovolenou na místo, které jsme původně vybírali, aby tam s námi mohl jet i on - sice už nežije, ale rezervaci jsme nezrušili, ač bez něj bychom vybírali něco jiného.
Před pár týdny byl v magazínu MF dopis čtenářky na téma, jak dokážou ublížit psi. Poslední věta zněla v duchu, že nejvíc jim ublížil jejich vlastní pes, a to tím, že před pár dny navždy odešel a tím jim zlomil srdce. 
Prostě víc jak deset let nejde ze života jen tak vymazat a já bych to ani mazat nechtěla, ba naopak, vzpomínky zůstávají v srdci pevně ukotvené...
Ke mně chodí do "školky" americká kokřice, nevlastním ji, ale už je naše součást života, bojím se jen pomyslet co bude až jednou..........
A taky ji prozrazuje ten její "pohyblivý koneček", leží, dělá že si nás nevšímá, ale jak se na ni promluví, už ji ten vrtichvost zradí od úmyslu, že se s námi vůbec, ale vůbec nechce bavit.
