Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je středa ráno. Sedím u kafe, čekám na příjezd auta s řemeslníky  a vyčítám si, cože jsem to provedla. Po šesti letech bydlení v domečku to přišlo. Bude se muset vymalovat. Chca nechca. Tento světový objev jsem učinila, když jsem na zdi v obýváku napočítala 58 mumifikovaných pozůstatků komářích útočníků a zaschlých krvavých skvrn, které každý jednotlivý mord připomínají. Jen tak ležérně jsem v pondělí zavolala malířům, zdali by někdy v budoucnosti náhodou neměli čas přijet, přičemž jsem si představovala ještě tak dva měsíce status quo, kterých bych využila na psychickou přípravu. Já totiž nesnáším malování. A aby toho nebylo málo, já nesnáším stěhování nábytku. Nesnáším sundávání obrázků ze zdi. A co hlavně – já strašně nesnáším úklid po malování… Abyste tomu rozuměli, normálně uklízím ráda, ale ne po malování.

Malíři mě doběhli. V úterý odpoledne zavolali: „Paninko, zítra nás tam máte jako na koni.“ Vyděsila jsem se, a to bylo možná dobře. Nakoplo mě to totiž k nadpozemskému výkonu. „Spanilá kozí noho!“ zaklela jsem, neboť jsem si uvědomila, že na přípravu mám pouhých pár hodin. Vyskočila jsem ze židle, dojela nechat si namíchat barvu do dvou pokojů, kde se nespokojím s bílou, nakoupila igelity, zakrývací pásky, vedle v hypermarketu tři kila masa a dvě kila zelí na segedínský guláš pro malíře, basu piv a pro sebe čtyři hořké čokolády, neboť mým zmučeným nervům jí bude rozhodně zapotřebí.

Večer a část noci jsem strávila sklízením věcí z poliček, stěhováním všeho, co jsem unesla, ven na terasu, sundáváním záclon a asi 150 obrázků ze zdí. Během tohoto libého procesu jsem zjistila, že jsme již minimálně dva roky nevědomky žili jako prasata, protože špína, co byla pod obrázky, by vydala pomalu na menší černou skládku za vsí.

Ráno jsem v šest hodin čile vyběhla z postele a se zakrývací páskou začala olepovat zásuvky, vypínače, okna a dveře. Jeden pokoj mám hotový. Zbývají další čtyři. Uf. A tak tu sedím u kávy, proklínám okamžik, kdy jsem se rozhodla vymalovat, a čekám na malíře. Na sporáku mi bublá segedín a kočky vyděšeně pobíhají po baráku a diví se, cože se to u nás děje.

Za chvíli to vypukne. Dva dny malování a pak minimálně další dva dny úklidu, stěhování vystěhovaného, věšení sundaného, zasouvání vysunutého a montáže demontovaného. A pak budu tři dny spát!

NEDĚLE

Je neděle večer. Malíři odjeli v pátek. Místo původně plánovaných dvou dnů trvalo malování hned tři. Dům je sice malý a pokoje jsou vysloveně maličké, ale o to hůř. Jsou totiž hodně členité, v některých je nábytek "nafest", takže je potřeba, aby se malíř plazil po kolenou nebo naopak šplhal ve výšinách a visel přitom jednou rukou za lustr, jednou nohou stál na zábradlí od schodů do patra a druhou nohou kýval tam a sem, aby ten svělý viso-stoj vybalancoval.

Tak máme vymalováno. Máme z větší části i uklizeno. Zbývá uklidit sklep, odvozit odpadky, které se nám nahromadily na terase, na skládku, a znovu - už počtvrté - přemýt všechny podlahy. Nejradši bych šla spát. Tři dny ve funkci "Přines-podrž-skoč-uvař-dones-pivo" a sobota a většina neděle ve funkci "Ukliďbarák" mě docela vyčerpaly. Ani nemám moc sílu chodit po domě a obdivovat běloskvoucí čistotu. Do ložnice se ovšem vysloveně bojím. V 80 % domu jsem zachovala sněhobílou barvu. Do prostoru kolem schodů a prostor uličky horního patra jsem si nechala namíchat krásné studené odstíny bílé kávy a hodně zředěného kakaa. Ovšem ložnice - to bude můj pomníček. Odjakživa jsem snila, že si tam jednu-dvě stěny nechám vymalovat nebesky modrou barvou, kterou miluji a kterou se moc ráda obklopuji, protože mne uklidňuje. Dokonce jsem si do ložnice koupila krásnou modře pruhovanou voálovou záclonu a modrobílé povlečení. Od pátku mám v ložnici dvě stěny modré a spát asi budu chodit do kočičí boudy. Je to neskutečná úleťárna! Odstín je správný, ten jsem trefila naprosto podle svých představ. Ale místo dvou stěn jsem jej měla nechat natřít jen na jednu. Anebo na dvě, ale nikoli sousedící. No což - uvidíme, jestli návštěvy, které většinou nechávám spávat v mé ložnici, budou nebo nebudou muset po návštěvě a přenocování u nás vyhledat odbornou pomoc psychiatra. Majucho, zvu tě! Už jsi u nás dlouho nebyla! Uvařím ti něco dobrého! Koupím vínečko! Pokecáme a zdrbneme Meryl a všechny ostatní šťastné ženy! Otestuješ moji ložničku! Dohodím ti pak dobrého psychiatra :-)

A co vy? Taky máte z malování fobii? Jak často malujete? Máte raději malbu nebo tapety? Máte rádi barvy nebo klasickou bílou? Už se vám někdy podařilo vymalovat tak, že byste to nejradši okamžitě přemalovali znovu? Shodnete se s partnerem na barvách/tapetách? Máte nějaké fotky domácího interiéru? Sem s nimi!