Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Poslouchala jsem zrovna rádio, když tam jako zprávu dne hlásili, že podle nového objevu se naše galaxie skládá ze samých černých děr. Jsou zcela neviditelné, o velikosti snad jen několika mikrosetin milimetru, ale zato jsou všude kolem nás. To je zase objev! Vždyť to já už vím dávno! V těchto černých dírách se totiž celý život ztrácí moje věci. Občas se černá díra smiluje a věc zas vyvrhne ven, ale to se pak děje ve špatném čase a na úplně nevhodném místě.

Poprvé jsem si toho výrazněji všimnula, když mi zmizel pásek. Byla jsem v nějakém pubertálním věku, koupila jsem si ho v tržnici jako módní výstřelek a těšila se z něj celý jeden den. Večer jsem ho sundala, i s ostatním oblečením dala na židli... a ráno už tam nebyl. Prohledala jsem celý byt, křížově vyslechla všechny členy rodiny, ale po pásku ani stopa. Zkrátka zmizel.

V den, kdy se znovu objevil, mi bylo dvacet tři let. Stěhovala jsem se do jiného bytu a při vyklízení sklepa jsme narazili na staré kotníkové lyžáky, které měla naposledy na nohou moje matka při svém lyžařském výcviku v sedmé třídě. Tak, jak je před pětadvaceti lety postavila do rohu sklepa, tam byly i doposud. Vycpané Rudým právem z roku 1980. A v levé botě, pod těmi novinami, se náhle zjevil můj pásek za sedmnáct káčé z roku tisíc devětset osmdesát osm. JAK se tam dostal, nikdo nechápeme dosud. I kdyby to byl něčí kanadský žertík, na vyklizení a znovuzarovnání sklepní kóje by nikomu jedna noc nestačila.

Mezitím doma zmizelo jedno ze starých závaží stejně starých dvouramenných vah. Tentokrát prováděla mnohem tvrdší křížový výslech máma, které citelně chybělo při vaření. Závaží se také objevilo až po dlouhé době, tentokrát ve staré, na skříni uložené a zarovnané stavebnici Merkur.

Věcí, které černé díry pohltily, bylo nespočet. A nebylo to jen u nás, podobné případy mi vyprávěli i ostatní lidé. Smutné na tom je to, že díry si pravidelně vybírají věci, které jsou pěkné nebo je člověk potřebuje. Nemohou sežrat kýčovitý hrníček s jelenem a znakem ROH, který obdržela máma na podnikovém vánočním večírku, starý svetr nebo pytel odpadků. Ony musí mizet brýle, lžičky, z každého páru jedna ponožka, kelímek čokolády, knížky, cédéčka, nejoblíbenější džíny s dírou na koleni, náušnice a díry bez mrknutí oka terorizují i ubohá zvířata, když jim klidně sežerou jediný kartáč na pročesávání srsti.

Jednou se mi dokonce stalo, že si díra přivlastnila věc přímo před mýma očima. S kapelou jsme zrovna měli zvukovou zkoušku před koncertem. Na něčem jsme se dohadovali a já si pohazovala s trsátkem. Potom jsme ukončili debatu, já ho na závěr vyhodila o něco výš... a už nikdy nedopadlo. Všichni jsme na to zírali a snažili se uvěřit tomu, že jen odlétlo někam bokem, ale zároveň jsme všichni viděli, jak se zkrátka rozplynulo. Ztratilo. Nevrátilo se a už se nikdy víc nenašlo, ani když jsme prohledali pódium a po koncertě ho ještě i zametli. Nikdo s sebou nenosíme jen jedno, takže se nic tak hrozného nestalo, ale díra mi o své existenci přinesla fyzický důkaz na vlastní oči.

Takže, pánové vědci, jste pěkně pozadu. Černé díry jsem objevila já už někdy v raných osmdesátých letech, takže kromě Nobelovy ceny za literaturu mi vlastně patří i ta udělovaná za fyziku. Uvidíme se ve Stockholmu.