Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Milá redakce Šťastných žen,

jsem už několik měsíců vaší věrnou čtenářkou, proto jsem si nemohla nevšimnout, že je zde spousta milovnic koček. A proto bych byla ráda, kdybych u vás mohla zveřejnit článek s naším problémem. Ráda bych totiž do dobrých rukou věnovala našeho kocourka. Problém je, že není vhodný k malým dětem ani na zahradu. Uvítal by určitě náruč staršího bezdětného páru žijícího v bytě. Je mi to opravdu líto, ale nechat si ho prostě nemůžeme.

Eliota si před sedmi lety vzala moje kamarádka z útulku v Praze. Přestože jí tvrdili, že je mu rok, byl už vzrostlý a více nevyrostl. Proto odhaduji, že je mu nyní kolem 9 let. Bydlelo nás 5 holek v jednom bytě a Eliot tam docela trpěl. Všem vadily jeho bílé chlupy, obtěžovalo je mu dát jen vodu. Já vždy ve čtvrtek jezdila domů a v neděli se vracela. Vítal mě, nemohl se domazlit, snědl všechno, rád aportoval…

Když se kamarádka odstěhovala bez kocoura, spolubydlící ho chtěly dát zpět do útulku. Přemluvila jsem ale přítele, se kterým jsem byla rok, a Elíka vzala k němu domů. Konečně měl jídla, kolik chtěl, a výrazně přibral. Spal s námi v posteli, měl hromadu hraček a byl spokojený. Od začátku ale bylo jasné, že není vhodný k dětem, kdykoliv totiž k nám na návštěvu jakékoliv přišlo, vyjížděl po nich. Tenkrát nám to ale nevadilo, rodina pro nás byla vzdálený pojem. Sám byl jako naše dítě, a když se náš vztah dostal do krize, vždy ji slepil. Nedokázali jsme se totiž rozhodnout, kdo si ho nechá.

Před dvěma lety se nám narodil syn. V těhotenství spolu komunikovali přes bříško, líbilo se mu kocourovo vrnění… Když jsme si malého přivezli z porodnice, už byl Elík naučený, že nesmí do jeho postýlky a držel se toho. Jenže čas od času si chtěl vypůjčit z postýlky jeho hračku a malý to odnášel škrábanci. Jak navíc rostl, začal ho kocour dost zajímat, ale stárnoucí morous chtěl mít svůj klid. Eliotovi nedělá problém škrábnout syna do obličeje a to nejen v případě, že se na něj dítě vrhne, ale i v případě, že se je třeba na stole jídlo, on je z toho nervózní a malý jen projde okolo. K tomu se navíc začal toulat, uteče a běhá po vchodě, což moc dobře nesnáší sousedi. Už se mu povedlo vyběhnout i ven a přivést mě k infarktové situaci, kdy jsem ho hledala ještě 10 minut před odjezdem na dovolenou.

Nyní jsem v pátém měsíci těhotenství a Eliot je čím dál nervóznější. Je mi jasné, že další dítě v bytě je pro něj hrozná představa, a tak dělá stále větší naschvály. Vymínil si, že ho musíme pouštět na chodbu, jinak nepřestane mňoukat. 15 minut na to ale mňouká, že chce zpět. A to třeba 10x za sebou. Taky se párkrát vykálel synovi do bazénku s balonky. Je toho více a ve spojení s těhotenskými hormony to nakonec dopadá tak, že se alespoň obden hrozně rozčílím. Syn se ho od posledního napadení před týdnem bojí i obejít. Na čele má dvě dlouhé šlicny a jednu širokou ranku má nad rtem – a to všechno jen proto, že jsem v ten den dřív vyřizovala telefonát, než jsem mu naplnila misku.. K tomu mi vadí jeho věčné lezení po lince, jídelní židličce syna apod. Stačí minutka nepozornosti a oběd nebo večeře zmizí v jeho žaludku, i když má v misce své jídlo..

Teď je syn pryč, Eliot je klidný, leží na pohovce a nejeví žádné známky agrese. Už prostě chce mít svůj klid, to vím, ale nemůžu mu ho dopřát. V bývalém bydlišti chodil přes balkon k vedlejším důchodcům, kteří pro něj měli misku s jídlem a pomazlení, tam mu bylo dobře, ale oni už zvíře nechtějí. Proto se ptám vás, milé Šťastné ženy, jestli byste o něj neměli zájem. Eliot je kus kocoura, má 8 kilo, je bílý s černými fleky, je zvyklý na kočkolit a misku konzervy ráno a misku granulí večer. Měl problémy se zuby, proto mu jich veterinář několik vytrhal, ale klidně zbaští i kosti z kuřete. Není a nikdy nebyl velký mazel, když chce hladit, přijde, ale chovat se moc nenechá. Na zahradě si neumí dojít na záchod a je nejistý a neobratný. Když vyleze na strom, musíte ho sundat, zkrátka není zvyklý.

O tom, že dáme Eliota pryč, se bavíme už zhruba rok, vždy když zaútočil na syna. Pokaždé se ale na pár týdnů změní v toho nejhodnějšího kocoura a my změkneme. Tentokrát už jsme ale rozhodnuti definitivně, jen pro něj chceme najít opravdu hodnou rodinu a nesvěřovat ho do rukou kdekomu. Prostě mu chceme zajistit klidné stáří, které mu u nás doma nemůžeme poskytnout.  

Pokud by se mezi vámi našel někdo, kdo by rád poskytl nový domov našemu kocourkovi, pište mi, prosím na e-mail:  Sona.Veverkova@seznam.cz . Děkuji.