Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Někdy se prostě stane, že člověk k něčemu přijde jako slepý k houslím.

Danuška dostala na hlídání obrovského bafana neidentifikovatelné rasy. Panička musela do nemocnice a o Doníka se neměl kdo postarat. Danuška je dobračisko, a tak se nechala rozradostnělým Doníkem odtáhnout domů. Z lásky jí na jeden zátah slíznul make-up a dlouhatánským ocasem skosil petúnie v truhlíku.

Po týdnu došla zpráva, že panička Doníka zemřela. Jak už to tak bývá, příbuzní a dědicové si dobře pamatovali, že zesnulá měla barák, šperky a vkladní knížky, ale že by měla psa? A ještě takovou obludu? Kdepak. A tak Doníka zdědila Danuška. Že by ho dala do útulku, nepřipadalo v úvahu. Slíbila přeci, že se o něj postará. A Doníček jí vše splácel svou oddaností a láskou.

Pravidelně jí nosil své úlovky v podobě zakousnutých slepic sousedů, pokladu z převržených popelnic nebo ukradených potřeb vodáků. Danuška už byla zvyklá a jen tak ji něco nerozhodilo. Až jednou!

Na zastávce seděl na kufru cizí chlápek a vypadal jako hromádka neštěstí. Doníček nejspíš usoudil, že ho musí potěšit, a tak se k vyděšenému muži přiřítil obřími skoky a hlubokým BAF, BAF mu psí řečí sděloval, že se nemá trápit. Výraz mužovy tváře dával tušit, že má na kahánku. Ze spárů psiska velikosti koně ho zachránil až hlas volající: „Doníčku, nech pána. On si nechce hrát.“ Doníček odběhl, ale vzápětí byl zpět a tahal nebohého chlápka za nohavici. Chatrné kalhoty nevydržely, a tak Danuška pána poprosila, aby šel s ní, že díru zašije a pocuchané nervy že mu spraví kalíškem slivovičky. Slovo dalo slovo a pán už neodešel. Doník tak jako další úlovek přitáhl domů Danušce partnera.

Posledním úlovkem byl uzel svázané deky. Doníček dotáhl oslintaný a náležitě uválený chumel svázané deky. Dorážel na něj a vyštěkával si pozornost paničky. Danuška postávala nad tím úlovkem a hlavou jí běželo, co všechno může deka obsahovat. Lidské ostatky, náčiní vraha, potřeby pytláka...

Když Doník nepřestával dorážet, sebrala Danuška odvahu a deku rozvázala. To bylo překvapení! V ranečku z deky se skrýval poklad. Peněženka, pouzdro s doklady, mobil, klíče, hodinky, a pár kousků oblečení. V peněžence slušná suma a v dokladech jméno majitele. Co s tím? Samozřejmě vrátit.

I odnesla Danuška Doníkův lup k domu majitele. Po zazvonění vyšla majitelova žena a nevěřícně zírala na ten nález. Peněženka a doklady jsou jejího manžela, ale čí jsou hodinky a klíče? „Doníčku, kdepak jsi to našel? Doníčku hledej, hledej!“ A Doník strčil čumák k zemi a po vzoru televizního Rexe pelášil po stopě. Obě ženy mu byly v patách. Jaké bylo jejich překvapení, když je Doník dovedl k řece, kde na břehu pobíhal polonahý manžel a stejně spoře oblečená ženština. A bylo veselo. Všem bylo jasné, že Doník, ten filuta, čmajznul milencům raneček a postaral se o pořádný poprask.