Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jednoho dne nám ho na dvorku vyklopil soused. Prý ho někde na silnici málem přejel náklaďákem. Bylo to takové černobílé, k nepoznání ušpiněné, na kost vyhublé a v dlani se choulící mrňavé něco, co snad v daném stavu ani nebylo možno nazvat kočkou. Po vykoupání, odčervení a odsvrabení se z toho vyloupl malinkatý hubeňoučký kocourek, jakých po vesnicích běhají tucty. Tuctový ovšem nebyl ani náhodou. Mým životem už prošlo docela hodně koček, stabilně jich doma mívám čtyři až pět. Tento chlupatý andílek nám vpadl do života přesně tři dny poté, co zmizel náš černočerný kočičí anděl Mikeš - jednoho dne odešel na procházku a už se nikdy nevrátil. Jedním okem jsem brečela po Mikešovi, druhým jsem se smála na Nikolu, jak jsme nově nabytý přírůstek pojmenovali.

Celým jménem Nikola Šuhaj Loupežník. Tak inteligentní kočku jsme snad nikdy neměli. Že se vyznačuje telepatií, to není tak překvapivé, tím disponuje spousta koček. Ale Nikola má v sobě jak vlastnosti kočičí, tak vlastnosti psí, a dokonce i některé schopnosti lidské. Ale o tom až jindy. Dnes bych se s vámi chtěla podělit o příběh kočičí lásky, jak se mi jej částečně podařilo zachytit i na fotografiích.

Je to zvláštní. Při tom celkem velkém počtu mých koček (a jejich různých kombinací v různých obdobích) jsem nikdy doma neměla pohromadě aspoň dvě kočky, které by k sobě přilnuly a měly se rády. Možná je to dáno tím, že všechny mé kočky jsem si vzala už v jejich starším věku, všechny jsou z útulku, zažily spoustu bolesti a trápení, a tak je život zřejmě naučil být sobecké a ostražité vůči ostatním. Když do hájemství mých koučkounů, jak nazývám své sedmikilové chlupaté obříky, vpadl Nikola, vyvolalo to bouřlivé pohoršení u všech kočičích starousedlíků. „Taková náplava z ulice!“ syčely na něho v tom lepším případě. V tom horším se po obývacím pokoji zmítalo klubko několika koček řvoucích a sekajících na všechny strany. Bylo to k smíchu. Nikola totiž celkem často z klubka takříkajíc vystoupil a z bezpečného odstupu sledoval rvačku zbývajících koček, které ani nepostřehly, že se jim předmět doličný vymanil ze spárů.

Když si i můj bráška pořídil kotě, byla jsem v šoku. Švagrová se vyznačuje odmítavým postojem vůči veškerému zvířectvu v baráku, kočky nevyjímaje. Ale žadonění dětí bylo zřejmě silnější, a tak se v jejich rodinném domku uhnízdila sotva šestitýdenní zrzavá kočička Micka. Původně plánovali pořízení kočičky až po prázdninách, ale – jak vědí znalci – zrzavé kočičí dámy jsou z genetických důvodů velkou vzácností, takže když jim byla Micka nabídnuta, nečekali a uprostřed prázdnin narychlo sháněli pelíšek, kočičí záchod, granule a další propriety. O měsíc později měli naplánovanou dovolenou pod stanem, kam si s sebou kočičí miminko samozřejmě nemohli vzít. A tak jsem přišla na řadu já, kočičí máma.

Přivezli mi ji navečer. Dala jsem ji i s jídlem a kočičím záchodem k sobě do ložnice, aby si zvykla na nové pachy a aby si na ni zvykli i moji kočkouni. Micka byla celou noc zalezlá v přepravce a ani ráno nevypadala, že by se jí chtělo vydat se alespoň na průzkum po ložnici. Když jsem ráno otevřela dveře, málem jsem zašlápla Nikolu, který v celé své délce 60 centimetrů ležel těsně u prahu a hlídal. Vypadal, jako by oka nezamhouřil. Po dvou dnech oťukávání jsem Micku vypustila do obývacího pokoje. Usadila se na gauči, odkud měla možnost úniku na okenní parapet za záclonu, a sledovala chod domácnosti. Nikola byl fascinován. Posadil se na zem před gauč a nepřetržitě zíral. Vydržel tam sedět dvě hodiny. Micka jako správná dáma dělala jakoby nic, ale po očku ho sledovala.

Pak nastal proces přibližování. Nikola postupoval jako opravdový gentleman, doslova po centimetrech. Nakonec se mu podařilo dostat se nahoru na gauč, aniž by dáma jeho srdce prchla. Ale žádné vstřícnosti se nedočkal. Změnil tedy strategii. Odporoučel se na druhý konec gauče, natáhl se a předstíral, že spí. Předstíral dokonale. Občas pootevřel jedno oko a - aniž by jakkoli pohnul tělem - otočil oko málem naruby, aby viděl, jestli Micka reaguje. Samozřejmě reagovala. Zřejmě se urazila, že to vzdal tak brzy, a po centimetrech se k němu přibližovala.  Po dvou dnech bylo jasno. Ti dva se spolu váleli na podlaze, vydrželi se hodiny honit po celém domě, přičemž zrušili dvoje záclony, rozbili dva památeční hrnky, společnými silami kradli jídlo z kuchyňské linky, natrhli mi blánu u bubnu a bílými a zrzavými chlupy opatřili vše, co se zachlupatit dalo, chleba s máslem na jídelním stole nevyjímaje. Že spolu už od druhého dne spali, to asi ani nemusím povídat. Jaképak cavyky a dobré mravy!

Když si bráška po týdnu Micku odvezl, byla to tragédie. Nikola tři dny jen ležel a nehýbal se. A od té doby už to nebyl on. A tak jsem musela lobovat u brášky. Naštěstí úspěšně. Občas k nám prostě bude chodit Micka na pár dní na návštěvu. Když může vztah na dálku fungovat u lidí, proč by nemohl u koček, že jo?

Máte doma zvířátko? Nebo dvě, tři? Jaký vztah k sobě mají? A jak u vás probíhalo sžívání postupně pořizovaných domácích mazlíčků?