Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Kdybych před týdnem nezastavila se svým přítelem, který je zdaleka, na sídlišti, na němž jsem prožila 15 let manželství, vůbec bych si to neuvědomila. Měli jsme vyzvednout synka, který ten víkend pobýval u mého exmanžela. Dojeli jsme na sídliště s menším předstihem, a tak jsem zaparkovala u místního stánku s potravinami, který se (navzdory hyper-super-mega-giga-konkurenci vzdálené pouhého půl kilometru od paneláků) drží na sídlišti už od roku 1990.

Když jsme se s mým tehdejším manželem na sídliště v roce 1989 nastěhovali, stálo tam přesně jeden a půl domu. Zbytek budoucího sídliště zabíralo rozmáčené pole, místy neporušené, místy bagrem rozorané k nepoznání a připravené na výstavbu dalších domů. Tenkrát jsme vůbec netušili, kolik jich nakonec bude.

Byli jsme jedna ze čtyř rodin, které se na sídliště nastěhovaly jako úplně první. Jak šťastní jsme tehdy byli. Jak jsme se radovali z bytu, který jsme dostali přídělem od podniku po čtyřech letech bydlení na ubytovně, z toho posledního půl roku s novorozeným synem. Stěhovali jsme se v listopadu. Výtahy ještě nejezdily. Tenkrát nikomu nevadilo, že část domu není v provozu. Byty byly zkolaudované a zbytkem se nikdo nezabýval. Takže jsme kočárek s půlročním synem nosili pěšky do předposledního patra. Přesněji řečeno do sedmého. Výtahy začaly jezdit až v únoru. Veřejné osvětlení začalo fungovat až v dubnu. Kam se na naše sídliště hrabal film Panelstory od Věry Chytilové. Na nás neměl nikdo! Představte si strávit zimu na sídlišti, kde stojí jeden a půl domu, zbytek sídliště jsou vybagrované jámy, a od čtyř odpoledne tma jako v pytli.

Ani autobusy nejezdily. Kvůli jednomu a půl domu a cca 30 rodinám, které se během zimy nastěhovaly, se dopravnímu podniku nechtělo zavádět autobusové spojení. Autobusy tedy začaly jezdit až v květnu. Do té doby jsem na nákup jezdila s kočárkem pěšky. K nejbližšímu nákupního středisku to byly zhruba čtyři kilometry. Čtyři kilometry tam, čtyři zpátky a až do února jako bonus vynesení nákupu do sedmého patra a následné vynesení kočárku s dítětem tamtéž. Sklep jsme totiž neměli.

A přesto jsem byla šťastná, že máme kde bydlet. Během pár let vyrostlo kompletní, docela útulné sídliště, na které navazovalo pole, o kus dál byl rybník, a tak mi ani nevadilo, že bydlíme v panelové králíkárně. Když se sídliště zaplnilo, vypadalo jako mamutí mateřská škola. Všichni dospělí byli přibližně stejného věku. Všichni měli malé děti. Místní pískoviště praskala ve švech, stejně jako mateřská škola, kterou časem zprovoznili. Když na sídlišti slavnostně otevřeli základní školu, museli otevřít hned osm prvních ročníků. Mělo to svou výhodu. Moje děti měly mnoho kamarádů stejného věku. Na sídlišti bylo živo, ale docela příjemně.

Když bylo synům 10 a 13, rozvedla jsem se a odstěhovala. Mladší syn změnil základní školu, starší šel na gymnázium. Proto jsem během následujících pěti let na sídliště zavítala jen hodně zřídka. A když už, tak pozdě večer, abych vyzvedla některého ze synů a odvezla ho k sobě domů.

A tak jsme před týdnem s přítelem zaparkovali u místního stánku s potravinami a já mu ukazovala, kde jsem strávila tolik let svého života. Viděla jsem, jak se rozhlíží a najednou má v očích něco více. Sledovala jsem jeho pohled a uviděla, co ho tak zaujalo. V dosahu stánku s potravinami stály, vzdáleny od sebe několik metrů, tři skupiny -náctiletých. Každá skupinka tak po 12 lidech. Tři partičky, ze kterých šel strach. Nešlo o typický vzhled protestujících mladistvých, nešlo o špinavé oblečení, vlasy, které nebyly učesány a umyty nejmíň dva týdny, ani o cigarety v prstech, ani o poloprázdné láhve rumu kolem nich. Bylo tam něco, co působilo děsivě. Ty skupiny vypadaly jako tři gangy, které se vzájemně pozorují. Něco bylo ve vzduchu a já jsem si najednou připadala jako vtažená do amerického filmu o kriminalitě na předměstí. „Vždyť to jsou ty stejné děti, co tu vyrůstaly spolu s mými dětmi“, říkala jsem si v duchu a byla opravdu ráda, že už tam nebydlíme. Nemyslete si, nejsem nijak přecitlivělá. Ale vnímali jsme to s přítelem oba. On o to více, že na takovém sídlišti nikdy nebydlel.

Celou cestu zpátky jsem přemýšlela, čím to je. Že by to bylo tou koncentrací stejné věkové skupiny na sídlišti? Nudou mladistvých, kteří nemají na sídlišti kam jít, a tak se poflakují s alkoholem a cigaretami? Je pravda, že na velkoměstském sídlišti, kde není nic kromě hyper-super-marketu, chybí možnost zábavy pro mladé. Ale vždyť dnes přece není problém dojet si kamkoli autobusem… Anebo už jsem stará a nepřipouštím si, že to tak bylo vždycky? Ale ne, nebylo. Ne, když jsem vyrůstala já. Pocházím sice z menšího města, ale také jsem vyrostla na sídlišti. My jsme svůj čas trávili jinak. Jezdili jsme na výlety na kolech, chodili jsme do divadla v místním kulturáku, do letního kina, do knihovny, na folkové koncerty, jezdili jsme se koupat na přehradu. Hrávali jsme v městském parku na kytary… Samozřejmě jsme také zkoušeli kouřit a občas si koupili čučo, kterým jsme se uvedli do výsostné nálady a následně do skvostné žaludeční nenálady. Ale nebylo v tom nic programového. Zato ti výrostci na sídlišti před týdnem, to bylo něco jiného. Na jednu stranu působili jakoby bez života, na druhou stranu z nich vyzařovalo něco negativního. Chandra a skrytá agresivita současně. Nejsem žádná moralistka a netvrdím, že jsou takoví všichni. Bydlím teď na vesnici, a tam jsem nic takového nepozorovala.

Myslíte, že je to městem? Sídlištěm? Dobou? Nudou? Jak je to u vás?