Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Žiju sama. Abych se nenudila, pořídila jsem si dům. Vlastně spíše domeček, ale ono je to stejně prašť jako uhoď. Nejsem totiž žádný kutil. Když jsem si domeček pořizovala, nějak mi nedošlo, že se občas něco pokazí. Nebo spíš, že cokoli se může pokazit, to se taky pokazí. Ale jelikož jsem žena vynalézavá, zavedla jsem svůj osobitý systém oprav a vychytávek. Co na tom, že můj pracovní postup neodpovídá současným normám ISO? Že mé kutilské metody nepoužívá žádný řemeslník? To je ostatně jejich škoda. Já mám radost, že se mi danou věc podařilo opravit, a ostatní je mi šumafuk.

Jen můj přítel nemá pro mé vychytávky žádné pochopení. „Co to jeeeee?“ zaječel onehdá tak silně, že voda z Jizery málem vystoupila z břehů, když se mu zlomená šprycle opěradla u židle zapíchla těsně nad pravou ledvinu. Celkem srozumitelně a logicky jsem mu objasnila, že se šprycle zlomila, a tudíž jsem ji musela opravit. Omotala jsem ji izolepou. V barvě dřeva. Jeho vina, že se opřel příliš razantně a izolepa „prdla“. S takovými záležitostmi, jako je opěradlo opravené leukoplastí, přece normálně uvažující člověk běžně počítá, snažila jsem se mu namluvit. Nevím, čím to, ale se svou hypotézou jsem u něj nepochodila. Ale vzal nářadí a opěradlo dokonale opravil.

Časem si zvykl. Když v chodbě narazil na smeták, jehož nalomenou rukojeť jsem dle mého názoru velmi kvalitně ovázala provázkem milionkrát kolem dokola, už nekroutil hlavou ani nezvedal oči k nebesům.

„Máš vteřinové lepidlo?“ To je většinou jedna z prvních otázek, které zazní z jeho úst při každé jeho návštěvě a po setkání s nějakým výtvorem mého opravářského umu a nadšení. Z vteřinového lepidla jsem měla zpočátku strach. Moje maminka, po níž jsem svou šikovnost a opravářskou nápaditost zřejmě zdědila, si jednou těsně po otevření vteřinového lepidla promnula svědící oko. Nejen, že si slepila horní a spodní víčko. Navíc si k oku přilepila i prst. Ale přes toto psychické trauma už jsem se přenesla a dnes vteřinové lepidlo kupuju na kila. Ve slevě po 3,50. Pravda, někdy nelepí. Nebo lepí, ale jen mé nešikovné prsty k sobě navzájem.

Největší problém v oblasti domácích oprav a úprav jsem zaznamenala, když mi prasklo záchodové prkénko. Bylo mi jasné, že i když se budu hodně snažit, tady mi provázek ani izolepa nepomůže. Vteřinové lepidlo by možná bylo použitelné, ale kdo mi zaručí, že si následně k prkénku nepřilepím zadek? Takže jsem se rozhodla, že koupím prkénko nové. Jenže jako na potvoru jsem nemohla najít pásmo, kterým bych jeho změřila jeho rozměry. Záchod mám totiž tvarově poněkud atypický. Poprosila jsem tedy syna, aby mi půjčil své školní pravítko. Jenže on měl jen jedno rozlomené, asi 15 centimetrů dlouhé, a ještě ke všemu stupnice začínala na 21,3 cm a končila někde na 36,4 cm. Zkuste si s takovou frakcí pravítka měřit oválný tvar prkénka… Chvíli jsem se tedy zaobírala nadmíru lákavou představou, že si sednu holým zadkem na prkénko, někdo vezme černou fixu, obkreslí mi tvar prkénka na zadek. Pak v Hornbachu nebo v OBI sundám gatě a příslušný pracovník z oddělení sanity bude přikládáním jednotlivých vzorků k mému pozadí zjišťovat, který tvar prkénka je správný. No, nakonec jsem to nějak změřila, i když místy pravítko viselo ve vzduchu. A kupodivu nové krásné modré záchodové prkénko pasovalo na záchod jako ulité.

Včera se mi doma odporoučel plynový kotel do věčných lovišť. Tak přemýšlím: provázek nebo izolepa? A vteřinové lepidlo mám taky ještě v šuplíku….