Tohle přece nevyhodím!
.jpg)
Stěhování, reorganizace bytu či domu, nebo úplně obyčejné gruntování. To všechno jsou činnosti, ze kterých snad každému vstávají vlasy hrůzou. Když se moje babička po čtyřiceti letech, které strávila v jednom bytě, stěhovala jinam, prohlásila, že kdyby měla podobnou akci absolvovat ještě jednou, tak se buď oběsí, nebo své obydlí zapálí.
Není divu. Až když vidíme pohromadě všechno, co jsme si v průběhu let hezky nasyslili, dojde nám, kolik zbytečných věcí schraňujeme a dovolíme jim, aby nám zabíraly místo ve skříních, šuplatech, sklepech… Pak většinou přijde na řadu odhodlání k důkladné probírce a nemilosrdné likvidaci nepotřebných a dávno zapomenutých krámů.
Jenže ouha. Tady totiž bývá zakopaný pes. O drtivé většině věcí, které postupně objevujeme, jsme už neměli ani tušení, že je máme, ale ve chvíli, kdy se nám dostanou do ruky, mozek začne zpracovávat a vyvolávat dávno uložené vzpomínky.
„Jé, tohohle kominíčka jsem přece dostala od svého ctitele v tanečních…“ Zasněně zavzpomínáme na dobu, kdy nám bylo sladkých šestnáct, na první neumělé taneční kreace a snažíme se vybavit jméno onoho ctitele. „A tady! Dopisy od kamarádek z letních táborů.“ V okamžiku jde úklid či balení stranou a my otevíráme jednu obálku za druhou a čteme dětská psaníčka plná velice zásadních a důležitých informací.
A tak se tím vším probíráme a najednou zjistíme, že vlastně vyhodit nemůžeme skoro nic. Protože by to bylo, jako když odvážíme na smetiště kus vlastního života. Zmůžeme se alespoň na to, že vše pečlivě roztřídíme a uložíme do příslušných krabic… a pak na zmíněné poklady do dalšího stěhování či reorganizace opět zapomeneme.
Stejným způsobem to řešila i jedna má kamarádka. Patřila však k těm, které měly to „štěstí“, že je stěhování postihlo hned několikrát, a tak se její krabice s poklady přesouvaly z místa na místo, postupně se rozrůstaly, až jejich množství nabralo takových rozměrů, že se s krvácejícím srdcem rozhodla učinit radikální řez.
Odhodlaně si připravila tři velké krabice, které označila nápisy: Zachovat. Vyhodit. Nerozhodnuto.
A pak dlouhé hodiny až do pozdní noci seděla a pečlivě obracela v rukách každý předmět. Byla to hodně krutá selekce, kterou se chystala vykonat, a jak zjistila, její srdce mělo úplně odlišný názor než rozum. Po neskonalém a bolestném úsilí vypadal finální výsledek jejího snažení následovně: Krabice Zachovat byla úplně plná. Ta s názvem Vyhodit měla sotva pokryté dno a ta Nerozhodnutá byla doslova vrchovatá.
S těžkým srdcem se odebrala na lože. Následující den měla totiž v plánu znovu zodpovědně probrat Nerozhodnutou krabici. Z celé té předešlé námahy i psychického vypětí byla tak zmožená, že usnula spánkem spravedlivých a druhý den se probudila až ve chvíli, kdy bylo sluníčko už pěkně vysoko. Hned po snídani sebrala sílu ke konečnému vyřešení krabicové otázky, aby vzápětí zjistila, že tato je již vyřešena.
Postaral se o ni její pracovitý manžel, který kmital jako stěhovavý ptáček již od brzkého kuropění. Stačil mu pohled na krabici s nápisem Vyhodit, aby pojal přesvědčení, že všechny tři krabice jsou určeny k tomuto účelu. Hbitě je naložil do kufru u auta a odvezl na skládku.
A tak moje kamarádka přišla v podstatě o všechny své vzpomínky, přáníčka, dopisy, talismany, fotografie… Chvíli prý tenkrát bojovala sama se sebou, že se na skládku vydá, ale nakonec to vzdala. Ze žalu následně zráchala několik kapesníků, manžela označila téměř za vraha, a pak se s celou situací smířila. Některých ztracených věcí a vzpomínek však lituje dodnes.
Jak jste na tom vy se svými vzpomínkovými krabicemi? Také schraňujete skoro všechno, co je vašemu srdci milé, nebo dokážete čas od času i tyto citlivé záležitosti nemilosrdně vyselektovat?
17.5.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 48 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Tohle přece nevyhodím!
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Kotě: 1:50 tak to je přesně můj případ
Já se těžko s něčím loučím. Bydlím celý život na jednom místě a to jako třetí generace. Mám hračky ze svého dětství a další krámy. Mám problém něco vyhodit, když mě někdo nutí tak to je 
ráda bych to změnila, ale nějak to nejde.
Jak už napsala Viv - nám vše v roce 1997 vzala voda, sklep se vyčistil a za necelých 13 let zase praská ve švech. Za dva měsíce se stěhujeme, předsa já si dala předsevzetí, že skříně, v nichž jsou hadry 30 let, půjdou ke kontejneru. Jestli to ovšem dodržím a nebudu přebírat ...přebírat...
Já jsem se s našima stěhovala asi 4x, při jednom stěhování mamka vyhodila vánoční baňky, vědomě 
, já jsem pak v prosinci myslela, že mě z ní trefí 
, no nazdobily jsme jen větve už ani nevím čím 
Blížící se stěhování mě donutí, abych přehodnotila vztah k předmětům, které by zbytečně zabíraly místo a nebo nevyhovují. Částečná selekce / v duchu/ byla již provedena, takže generálku mám za sebou. Bilancování typu - po půli života radikální změna ve všem - mě přivedlo na mÿšlenku, zbavit se všeho, co nepoužívám, co nebyl dobrý kup, co mi bylo darováno, nebo mi už není. Pokud to dodržím, postěhuje se pouze nábytek z mého který jsem si nechala vyrobit a využívám ho. Bytové doplňky a spotřebiče si pořídím na míru nové. Vyhazování zdar!
.jpeg)
Sofffie - 17.5.2010 10:00 - ježíš to znám kelímků máme snad milion, od všeho možného, tchán nevyhodí jediný,ale na co je sbírá,sám neví. Každý rok jich využije tak 10ks na sazeničky. Občas nějaké vyhodím,aby nevěděl,ale je má sna spočítané,vždycky to pozná a nám vyčte,že bychom byli nejraději,aby už umřel,že nám všechno překáží. Ale on je jediný,kdo uloží i zvadlou kytku ze hřbitova
Juana: ja to nevim. Manzeluv deda je stresnaej hrabos a schranuje uplne vsecko.. muz naopakl nic krome knih. takze v tomhle je to nastesti pohoda.
.jpg)
já víceméně taky likviduju. Naštěstí jsem se nepomamila. Ta taky všechno schovává, hlavně hadry. To je vždycky "až budu stará, ještě se mi to bude hodit" Říká to x let,je jí 61 a samozřejmě z toho nikdy nic nenosí, kupuje si modernější. No a má takovej ten klasickej byt jak to bylo dřív, všude na poličkách a ve vitrínách krámy. A nenechá si vysvětlit, že i když furt uklízí, tak stejně ten byt nepůsobí díky tomu uklizeně
a táta je to samý, ale věci schovává ve sklepech. Jelikož je elektrikář a plno věcí umí opravit nebo využít jinak, tak tam má samý starý rozbitý krámy, kdybyse nějaký součástky ještě hodily 
Milda_1: Vy pánové jste snad ještě větší sběratelé, než my. 
Vzpomínám si, jak můj otec před mnoha lety vyndaval z odpadkového koše své triko, které mu tam matka odložila. Že prý je mu teprve 25 let a že s ním jezdil zamlada na vodu. Bylo vyšisované a místy hodně děravé. Fakt ho ještě léta nosil, snad z trucu nebo nevím proč. Naštěstí jen na práci na zahradě.
U nás je sběratel manžel a já ten,kdo vyhazuje. Jenže on je nějak pilnější v tom sbírání, než já ve vyhazování. Nechci skončit jako moje babička, která umřela v roce 1990 a měla ve skříni oblečení ještě z druhé světové, které jí ale už od války nebylo.Jenže manžel je po svých rodičích, ti jsou taky hrozní sběratelé a tchýně sice občas něco vyhodí, ale je to taky nedostačující. A hlavně se zbavuje věcí tak, že nám to doveze, jestli se nám to nebude hodit. No, většinou to skončí v popelnici, ale před pár lety po nás chtěla zpět nějakou starou strunovou sekačku, co měla ještě z doby komunistické od příbuzných z Kanady, k tomu měla trafo, aby to tu vůbec fungovalo, a my to samozřejmě dávno vyhodili, protože máme novou, výkonnější a na 220V. No to bylo keců, prý že jsme jí to měli vrátit. Manžel se příšerně nasral a řekl jí, že mu to teda měla říct rovnou, že si to u nás jen chtěla uskladnit. Přitom to byl starej krám, který skoro nefungoval.
tak já to vyhazovací období zažívám právě teť,manželka je od 12 května v důchodu a třídí a vyhazuje,stále se chodila ptát když jsem řekl tohle ne stejně to vyhodila,tak jsem ji zakázal se mě ptát a řekl jí ať vyhodí co chce třeba i sebe,já bych nevyhodil nic,zkušenost že co se vyhodí se do týdne potřebuje
Meryl, pises mi z duse... u me byla tato vec vyresena castecne povodnema. Sklep byl zatopeny komplet, takze vse co tam bylo bylo nejen nepouzitelne, ale zaroven i neidentifikovatelne... proste papiry a veci zabalene v bahne. Na to slo vzit jenom lopatu. No ale ja uz shromazduju doma dalsi "nevyhoditelne poklady"...
.jpg)
taky jsem "schranovala vse potrebne" - od detstvi mam jiz 13.misto pobytu a tady tez nekolikrat. Ze severni Moravy do zapadnich Cech jsem mela se dvema detmi plny "dobytcak", protoze co jsem neusila nebo neupletla pro nejstarsi, to se mohlo sejit pro mladsi deti? Pak veci zabraly vetsinu prostoru v nevelkem domku a muselo se tridit. S tezkym srdcem jsem objednala kontejner a sverila tuto cinnost pritelkyni a sousedce. Protoze jsme s manzelem davali dohromady dve domacnosti, opet bylo hodne veci dvojmo - tak se rozdavalo. Po jeho smrti pri dalsim stehovani opet skoro plny dalsi dum (presto, ze jeho veci ubyly) a hle, nyni mi stacilo vetsi auto a box na strese. Ovsem opet mam v boudicce vetsi polovinu sveho satniku naprosto zbytecne - musela bych byt na svete asi tak do 130roku, abych vse vynosila, jen do kuchyne veci pribyvaji, takze dalsi stehovani by uz muselo byt na dvakrat. Pomalu zjistuji, jak malo clovek potrebuje ke spokojenemu zivotu - ve vecech to vubec neni, dulezite jsou vzpominky (a ty spatne se daji vytesnit). Potkala jsem vloni mladence s plnym batohem a psem, cestoval pesky pres cele Spanelsko, obcas stopem, mel spacak a par kousku odevu - byl na cestach jiz sestym rokem a bylo mu fajn.
Mám taky sbírku pohlednic v původních albech (okolo r.1900),miluju je už od doby,kdy jsem je jako dítě viděla poprvé a měla jsem velké štěstí,že jsem si je mohla v 11 letech nechat z pozůstalosti....Nebo mám "předky",nějakou praprababičku a prapradědu -jejich voskové profilové podobizny.Kdyby to už ti přede mnou vyhodili,tak bych ani nevěděla,jak mí předkové vypadali,nic jiného se po nich nezachovalo....(a já se ptám?co asi zbyde jednou po mně....)!!
jo, a ještě vzpomínka na útlé dětství. U babičky na venkově stál na dvoře takový malý domek, šopa. Měl půdičku. Strašně rády jsme s kámoškou lezly po schůdkách, protože tam byla stará černá vojenská truhla a v ní vzorníky s výšivkami, i s perličkami, jak se učila babička šít. Tehdy nám to nepřipadalo vzácné, jenom hezké. Dnes by po tom asi chňaplo i muzeum, protože to bylo z roku cca 1916 a i já bych se v tom znovu ráda probrala. Kde to skončilo - nevím.
