Báječná léta s pejskem aneb Vzpomínka na Barunku
Minulý týden ve čtvrtek jsme vyprovázeli naši čtyřnohou kamarádku Barunku do psího nebe a já stále cítím na dlani hebkost její zlaté srsti a živě vidím pohled jejích krásných a upřímných očí. I když jsme v průběhu posledního měsíce podvědomě tušili, že doba, kdy se budeme s naší milovanou Baruškou loučit, se blíží, přesto jsme na to nebyli připraveni. Na něco takového se člověk asi připravit nedokáže, byť si rozumově umí vše vysvětlit. Když s někým, koho milujete, prožijete kus života, bolí jeho odchod vždycky…
Barunka byla naší společnicí nádherných a nezapomenutelných třináct let, v jejichž průběhu nás nesmírně obohatila a naučila nás vnímat svět a život i z jiného pohledu, než na jaký jsme byli zvyklí. Vnesla mezi nás nikdy nekončící radost, která z ní doslova tryskala na všechny strany. Svým malinkým ocáskem vrtěla prakticky neustále. Dokonce i ve chvílích, kdy se rozhodla, že na nás bude „jako“ uražená a soustředěně si hlídala vážný výraz, ji ten míhající se vajglíček na zadečku pokaždé prozradil.
Ze štěňátka, které jsme na Mikuláše 1997 přinesli domů hlavně kvůli dcerkám, se postupně stal plnoprávný člen rodiny a vděčný parťák pro všechny akce. Podnikala s námi výlety na kolech i pěší túry, zbožňovala cestování. Navzdory našemu původnímu předsevzetí s námi spala v posteli, když chtěla, a bylo jen na jejím rozhodnutí, koho svou noční návštěvou poctí. Svou přízeň dělila spravedlivě mezi všechny členy rodiny a kolikrát nás během jedné noci vystřídala všechny. Asi aby to někomu nebylo líto.
Když pak obě dcery vylétly z hnízda, vztah mezi námi a Baruškou získal ještě další rozměr. Byla naším dítětem, kamarádem… Vzájemně jsme se znali do posledního detailu, do každého pohnutí mysli. Ona rozuměla našim náladám a my jsme dokázali podle jejího výrazu přesně poznat, co se jí honí hlavičkou. Panovalo mezi námi dokonalé souznění, vždycky uměla vycítit, v jaké chvíli potřebujeme klid a kdy by nás naopak měla rozveselit… A naopak.
Smutek a prázdnota, které nás zasáhly po jejím odchodu, jsou obrovské. Jakoby z každého z nás zůstala jen půlka. Dokud tady byla s námi, byla naší součástí a brali jsme to jako samozřejmost. A až nyní si uvědomujeme, co všechno pro nás znamenala, jak nezapomenutelně a navždy se zapsala do našich srdcí. A i přes velkou bolest a slzy, které cítíme, na ni vzpomínáme a vybavujeme si humorné okamžiky z jejího života a ona nám i v tomto těžkém období dokáže vykouzlit úsměv na tváři. Jakoby nám vysílala vzkaz: Neplačte, vždyť to bylo všechno krásné…
A má pravdu, bylo. Nikdy nezapomeneme na její věčnou a neutuchající radost, na vděčné olíznutí mé ruky, když si naplnila bříško, vždycky mi tak přišla říct, že jí chutnalo a že děkuje… Musíme se usmát při vzpomínce na její tradiční vánoční pozici s hlavičkou položenou na konferenčním stolku a hypnotizování cukroví na tácku… Na neúnavné běhání za šiškami a kaštany… Nezapomenutelný je její lišácký kousek, kdy mi na chatě v nestřeženém okamžiku ukradla připravenou podprsenku a k pobavení všech sousedů s ní běhala na zahradě a odmítala ji vrátit… Její nejoblíbenější zábavou však byla hra „na schovku“. Zatímco
čekala v předsíni, poschovávali jsme piškoty a ona je pak nadšeně vyhledávala. Občas se, potvůrka, snažila švindlovat a nenápadně nakukovala zpoza rohu. Ale většinou poctivě a ukázněně seděla, dokud ji nezavoláme. Jednou se jí čekání trochu protáhlo, když jsme zapovídali a zapomněli na ni. Chuděra, trpělivě dřepěla v předsíni snad čtvrt hodiny. No, byla to taková nechtěná „odplata“ za tu šlohnutou podprsenku…
Barunka pro nás znamenala opravdu moc a láska, kterou jsme cítili my k ní a jíž naplňovala ona nás, bude už navždy naší součástí. A až vypláčeme všechny slzy, kterými vyplavujeme ten velký smutek a čas nás vyléčí z té sžíravé bolesti, víme, že Barunka a její veselý ocásek tady s námi bude stále, navždy. A při každé vzpomínce na ni nám bude radostněji a veseleji, stejně jako v době, kdy tady byla s námi. Protože ona nás ve skutečnosti vlastně nikdy neopustila a neopustí.
Barunko, děkujeme…
P.S. Vím, že je to smutné povídání, ale i to je bohužel život. Možná si i vy rádi zavzpomínáte na své zvířecí kamarády a na všechny rošťárny a radosti, které jste s nimi prožili či právě prožíváte...
11.8.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 56 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,7/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Báječná léta s pejskem aneb Vzpomínka na Barunku
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Ach Meryl, kéž bych dokázala vyjádřit pocity tak jako ty. Něco podobného jsem cítila před několika měsíci, když nám odešel náš jezevčík Blesik...Stále mám v očích slzy, když na něj vzpomenu. Nikdy bych nevěřila, že mě jeho odchod tolik zasáhne. Prožila jsem s ním celé dospívání, dožil se 19-ti let. Nepíše se mi to lehce, ale museli jsme ho nechat utratit, nebyla na tom už zdravotně dobře, ale stále se trápím výčitkami, zda nebylo brzo, ještě jsme mohli třeba měsíc či 14 dní počkat...Nikdy nezapomenu na den, kdy jsme ho tam vezli, na jeho výraz, myslím, že věděl...stále cítím jeho teplý kožíšek ve svém náručí, když jsem ho naposledy držela...
.jpg)
Já vzpomínám na moji stříbrnou pudlici Albínku.Měli jsme ji moc rádi.Těch rošťáren co jsme se s ní nadělali .Po 14 letech nás opustila.Nyní máme 8 leteho jezevčíka Pištu je to moc hodný a veselý pejsek.Hlavně u nás na zahradě nejraději ryje a pak je jak malé prasátko.Al e mamé ho moc rádi vždy když příjdeme domů nas vítá a taky spí s námi v posteli.Když s námi v posteli není tak jsem z toho celá nervozní a pak ho vždy najdu v noci u misky při nočním krmení.
Já vzpomínám na moji stříbrnou pudlici Albínku.Měli jsme ji moc rádi.Těch rošťáren co jsme se s ní nadělali .Po 14 letech nás opustila.Nyní máme 8 leteho jezevčíka Pištu je to moc hodný a veselý pejsek.Hlavně u nás na zahradě nejraději ryje a pak je jak malé prasátko.Al e mamé ho moc rádi vždy když příjdeme domů nas vítá a taky spí s námi v posteli.Když s námi v posteli není tak jsem z toho celá nervozní a pak ho vždy najdu v noci u misky při nočním krmení.
.gif)
Krásný a dojemný článek. Máme, nebo spíše dcera má, taky pejska, ale hlídávám i já. Nechci si vůbec připustit, že by se mu něco stalo nebo odešel. Já vždycky říkám, že zvířátko, kterému dáme jméno, je už jako člen rodiny.A netýká se to jen pejsků, prostě všech těch nevinných hubiček a tlamiček, které jsou někdy vděčnější a oddanější než některá lidská tvář.
Johanka74: to je moc krásně napsané .
I já jsem si prožila psí lásku, přinesli jsme domů 30 dkg bílých chlupů, jen tak na dlani a vyrostl z toho krásný pejsek, Monti , maltézáček. Byl miláček všech a celou rodinu bezvýhradně miloval. I mého tatínka, který říkal že pes patří jen na dvůr, si naprosto získal a nevadily mu ani pocuchané záhonky na zahradě. Bohužel odešel příliš brzo, 1 1/2 roku, přejelo jej, mě před očima auto , Byl to hrozný zážitek. Když jsme jej všichni pochovávali, i tatínek měl v očích slzy.
Nikdy na Montiho nezapomenu a myslím že se vrátil v podobě pejska , kterého si syn přivezl ve značně zuboženém stavu a udělal z něj dokonalou kopii našeho Montiho. Jen musel prožít hrozné věci, protože nevěří lidem a moc se bojí. Snad jednou uvěří i mě , že jej mám ráda .......
Kdo poznal co to je psí láska, nikdy na to nezapomene
Meryl: 
moc pěkný článek - ten se ti fakt povedl. I když při čtení bulím jak ... Barunka vám přinesla radost a chvíle s ní prožité nebudou nikdy ztraceny 
i Barunka sama měla štěstí na hodnou a milující rodinu - a to je pro chlupáče to nejdůležitější - obohatili jste si život navzájem.
Barunko měj se hezky za Duhovým mostem 
moc hezky napsané,mrazí mne z tohojak je to smutné
Milda3: manžel nikdy nebyl kočkař, na kočky si musel zvykat až u mě, ale stačilo pár let a dokonale jim propadl, tvrdí, podle mě přehnaně, že "ona je jako člověk"! Je fakt, že zvlášť jedna je mimořádně komunikativní a když na ni mluvíme, odpovídá, dokáže uhodnout, co po ní chceme a reaguje ihned. Zvířata jsou vlastně tajemní tvorové a stále nás překvapují. Podívat se jim do očí - těžko uvěřit, že nepřemýšlejí a nemají vlastní názor. Nedokážu pochopit lidi, co nemají rádi zvířata, ba jim dokážou i surově ublížit.
krásně napsaný,sálá z toho láska k Barunce
já mám pejsky dva Betynku 15 roků ba vánoce a její dceru Nelinku 12 roků ji bude v březnu,ta starší jak může tak spí u mě .JPG)
pod PC stolkem nebo čekají u botníku .JPG)
na paní když je venku a já se hrozím chvíle kdy mě některá odejde
Paní Meryl,moc dobře Vám rozumím
Vikina: z pohledu psa - báječně jsem si užil a spoustu lidí potěšil.
Jejda Meryl, ja to vubec nevim, uz jsem zase dlouho nebyla na pejskach 
Je mi to moc lito 
.gif)
Já vím,že už jsem to sem jednou dávala,ale třeba to ještě neznáš Merylko
Duhový most
Nebe a Zemi spojuje most. Jmenuje se Duhový most, protože má barvy duhy. Právě na konci Duhového mostu je zem s loukami, kopci a údolími porostlými svěží zelenou trávou.
Když zemře milované zvíře, odejde do této země. Zde je vždy dostatek jídla a pití a teplé jarní počasí. Stará a slabá zvířata jsou opět mladá a silná. Ta, která byla nějak zmrzačena, jsou opět zdráva. Celý den si tu všichni spolu hrají.
Jen jedno jediné zde chybí. Jejich člověk na Zemi, který je miluje. A tak si každý den hrají a běhají dokud nepřijde den, kdy si jeden z nich přestane hrát a vzhlédne. Čenich zavětří. Oči upřeně hledí. Ten jeden z nich rychle odběhne od skupiny.
Právě Tě uviděl a ve chvíli, kdy se Ty a Tvůj přítel setkáte, vezmeš ho do svého náručí a obejmeš. Políbí Tvůj obličej znovu a znovu a znovu a Ty znovu pohlédneš do jeho věrných očí.
Pak překročíte Duhový most spolu a už nikdy více se nerozdělíte.
Stanik: Přesně tak, podle mě se jeden pes musí cejtit osamělej a smutnej, i když ho lidi milujou. Přece jen,má kámoše,když jsme v práci,a není mu smutno..a taky stihnou roztrhat víc věcí 
Moucha: ono se rika, ze pelisek nema vychladnout.. kdyz to clovek prosvihne, uz si pak spa nikdy neporidi... ale ja uz bych bez nich nemohla byt.. vubec nechapu, jak jsme nekdy mohli byt bez psa... resp. jak to, ze jsme Benikovi kamose neporidili uz davno
ach jo.. škoda že nežijou dýl..mám taky 13letýho briarda, zatím čilouš, jen teď buď ohluchl nebo to na mě hraje, zmetek 
. Právě z důvodu jeho omlazení a pak strachu z prázdnoty máme další dva , je jim rok a kousek a s těma se teda pes ani člověk nenudí..
