Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Předevčírem jsem zažila něco, co by mne ani ve snu nenapadlo. Že se krade, víme všichni, ale že se krade doslova všechno včetně vánočního cukroví, by mne ve snu nenapadlo. Mám tak strašný vztek, že se z toho musím vypsat, nebo snad prasknu.

Tento rok jsme se s manželem stěhovali do menšího bytu na jednom pražském sídlišti. Moc se nám nechtělo, nicméně byla to více méně nutnost, takže nemá cenu se tím nějak více zaobírat. Předtím jsme bydleli v krásném bytě na Vinohradech, takže možná chápete, že přestěhování bylo poměrně bolestné. Jenže manžel už je důchodce, já jsem před časem skončila v invalidním důchodu a platit nájem v dosavadním bytě pro nás začínalo být neúnosné. Za celoživotní úspory plus finanční pomoc od dětí jsme si tedy pořídili starší dvougarsonku ve zvýšeném  přízemí jednoho paneláku. To přízemí z důvodu mé špatné pohyblivosti.

No a teď tedy k věci. Pečení vánočního cukroví je mou velkou vášní a doslova si ho užívám. Peču toho opravdu hodně a kompletně zásobuji všechny tři děti s rodinami. Nejinak tomu bylo i letos. Vzhledem k tomu, že mne ještě teď v prosinci čeká lékařský zákrok, po kterém budu nějakou dobu poněkud „práce neschopná“, napekla jsem všechno pěkně v předstihu. Poslední várku jsem s uspokojením dokončila tuto neděli večer.

Součástí minulého bytu byla velmi šikovná komora, či spíše špajzka. Cukroví jsem vždy skladovala tam a vždy se krásně rozleželo. Letos jsem v novém bytě řešila, „kam s ním“. Nakonec padla volba na balkón, nikam jinam by vánoční cukroví ostatně ani uskladnit nešlo. Manžel mi vyrobil police, kam jsem naskládala jednotlivé krabice, a že jich bylo opravdu hodně.

V pondělí jsme šli s mužem na nákup a u odpolední kávičky mne manžel požádal o pár kousků cukroví na ochutnávku. Tak on to vždycky říká, je to takový náš každoroční rituál. Šla jsem na balkón a zůstala jako opařená. Nevěřila jsem svým očím. Všechny krabice byly pryč! Mnula jsem si oči jako zběsilá, doufala, že se mi to všechno jen zdá a ty škatule se tam nějakým zázrakem přičarují zpátky. Nestalo se.

Řeknu vám, málem to se mnou seklo. Nechápu, nerozumím, jsem v šoku. Brečela jsem jak želva a ještě teď se mi doslova svírá srdce, když si představím, že místo mých dětí a vnoučat si na mém cukroví bude pochutnávat nějaký, promiňte mi ten výraz, hajzl. Když pominu finanční ztrátu, tak ta práce, kterou jsem do toho vložila, je nenahraditelná. Navíc vím, že další várku už upéct nestihnu, protože ve čtvrtek nastupuji do nemocnice.

Jistě, dcery se postarají a napečou, žádná vyložená tragédie to není, jsme živí, zdraví… Ale stejně, dokáže někdo z vás pochopit, co to asi je za člověka, který dokáže ukrást krabice s cukrovím staré, špatně pohyblivé ženské? A jak je možné, že ho nikdo za bílého dne neviděl? Anebo viděl a nezasáhl? Je mi z toho všeho vážně docela hořko.