Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

"Národní park Mt. Kinabalu v malajském státě Sabah na severu ostrova Borneo zahrnuje unikátní ekosystém hory Mt. Kinabalu (4 095 m n. m.) a několika menších okolních hor (většina Bornea je nížina). Jde o nejvyšší horu jihovýchodní Asie s rozvinutými zónami nížinných, horských a mlžných lesů a subalpinské až alpinské vegetace. Žije zde množství endemických druhů rostlin a živočichů."

Tohle, spolu s několika články z novin o úmrtích turistů, byly informace, které jsme měli, když jsme vydávali do Mt. Kinabalu Parku. Pocity nejisté, a to bych se zapomněl zmínit o tom, že jsme jeli naslepo. Nepodařilo se nám totiž zajistit ubytování pro výstup, ale jen ve vstupním areálu na úpatí hory. Cesta však ubíhala příjemně a naše mysl se soustředila na krajinu ubíhající za oknem. Od hladiny moře jsme ve třech hodinách vystoupali do 1 500 m, kde jsme začali vytahovat mikiny. Mžilo, foukal vitr, BYLA ZIMA. V Malajsii! V kanceláři parku jsme vyzvídali co a jak, když chceme jít na Mt. Kinabalu, a nemáme zajištěné ubytování na cestu. Poslali nás, ať si pro jistotu poslechneme školení pro lezce s praktickými informacemi, a ráno se vrátíme připraveni. Snad někdo výstup vzdá a místo se uvolní. Dali jsme si malou procházku a honem do tepla k čaji. Balením a přebalováním batohů jsme strávili zbytek večera a dopřáli si vydatného spánku, protože co kdyby...

S velkým očekáváním a po velké snídani jsme od 8:15 netrpělivě přešlapovali před kanceláří parku a vyhlíželi toho, kdo nedorazí. V 10:45 nám konečně oznámili, že v čekací listině na nás došla řada, a my si mohli zařídit lezecká povolení. Součástí procedur pro výstup byla povinnost mít svého průvodce. Náš se jmenoval Victor. Na nohou měl žabky a na tvářii usměv od ucha k uchu. Ten se ještě rozšířil, když uviděl naše batohy. Manželčin vážil 10 kg, můj 15. Připraveni na polární výpravu jsme s chutí vyrazili.

Na oficiálním startu, ve výšce 1 800 m si vychutnáváme poslední cigaretu...

Je krátce před polednem a cesta začíná zvolna. Milníky jsou vždy po pěti stech metrech a mezi nimi odpočinková místa s možností načerpání vody či kratochvíle s místními veverkami, slyšícími na šustění igeliťáku. Té poslední cigarety jsme litovali už po prvním kilometru. Byl to nezvyk. Úseky se zde odměřovaly nejméně ve dvou rovinách: vzdálenost a výškový rozdíl. V průměru to bylo 300 m vertikálně na 1 km chůze a cesta byla na jednoho opravdu dost náročná. Victor si vyměnil batoh s manželkou, což jí podstatně pomohlo. Když jsme dorazili k pátému kilometru, otevřel se před námi užasný výhled. Do té doby jsme stále stoupali pod korunami stromů, jež nám zakrývaly majestátní horu. Na jedné straně příkře padající stěna ozářená odpoledním sluncem, na pozadí lesknoucí se moře a do kraje výhled o šíři sto osmdesáti stupňů...

Posbírali jsme zbytky sil a vyrazili na poslední část do výšky 3 272 m Laban Rata, kde je poslední výspa civilizace. Tak se dá nazvat restaurace a hostel, kde jsme si dali nikterak skvělou, leč teplou večeři a z verandy sledovali zapadajicí slunce. Naše ložnice byla bohužel o 100 výškových metrů dále. Úplně utahaní jsme ji ve světle baterky našli podle hluku dalších čtyřiceti nadšenců. Jednalo se o chatu, která byla zcela nevytopena a velmi připomínala ubytování na Špičáku z 80. let. Bez soukromí i slibované teplé vody. Ulehli jsme a snažili se naspat aspoň chvilku před budíčkem, jenž byl ve dvě hodiny ráno.

Vstávání nebyl problém, problém byla zima. Přidali jsme svetr a vyrazili za svitu baterek. Hanku bohužel přepadla výšková nemoc po několika stech metrech. Vrátila se zpátky do chaty a já pokračoval dál. Zima byla stále největší nepřítel, foukalo jako o život. A o to monotónněji se šlapalo. Na posledním kontrolním stanovišti jsem se schoulil do kouta a na chviličku si zdřímnul. Nejhorší byla část, která mě právě čekala.

Žulová deska se sklonem 45 a více stupňů. I to ovšem nakonec šlo – za stálého přidržování se provazu. Tato část netrvala dlouho a končila na náhorní planině poblíž vrcholku. Svítání přišlo brzy a najednou bylo světlo. Stál jsem ohromen výhledem, tvarem skal, dramatičností okamžiku svítání. Obrovský mrak se chystal narazit na vrchol hory jen o 100 metrů výš.

Na skutečný vrchol jsem nedošel. Příště určitě. Zlomil jsem hranici 4 000 m. n. m., o to však nešlo. Bylo to zajímavé spíš z hlediska vlastních možností.

Cestou zpátky jsem měl víc času sledovat rostliny kolem. Do 3 600 m rostou maliny, o něco níže bez černý. Z mraku nad horou začalo hustě mžít a nepřestalo po celou cestu dolů. Když jsem na zpáteční cestě míjel stanovistě ochránců parku, musel jsem si dát pauzu. Příznaky výškové nemoci mne přemohly ve vteřině a hned jsem věděl, jak bylo Hance při nočním výstupu. Z kopce to šlo rychle, a tak jsem rychle dorazil k chatě. Ješte jsme si dopřáli dvě hodinky spánku a vyrazili dolů, aby náš průvodce nepřišel pozdě na nedělní mši. V polovině cesty se s námi rozloučil a běžel napřed strmou kamenitou cestou se slovy, že tam bude za půl hodiny. Vyrazili jsme do studeného deště za ním a sestupovali normálním tempem, abychom se tam zase jednou ve zdraví vrátili...

Dnešní Malajské střípky pro vás napsal manžel hanzce

Vláďa