Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Když jsem se před lety coby osmnáctiletá slečna přistěhovala z menšího města do Prahy, bylo pro mne skoro všechno neznámé. Od životního rytmu až po způsob dopravy ve velkoměstě.

Měla jsem pocit, že jediná stanice metra, kde se trochu orientuji, je Palmovka, takže když jsem například potřebovala jet  ze Střešovic na Pankrác, jela jsem nejprve na Palmovku. Byla to pro mne jakási výchozí stanice. Má teta, žijící v Praze, po několika dnech zjistila, jak skvostně inteligentním způsobem se v matičce stověžaté pohybuji, a domluvila si se mnou schůzku (na Palmovce, abych trefila). Chtěla mi pomoci doplnit mezery ve vzdělání, týkající se pražské hromadné dopravy. „Neboj, systém cestování po Praze pochopíš snadno,“ prohlásila hned na začátku a mé vnitřní já se vyděsilo: „Tý brďo, SYSTÉM CESTOVÁNÍ!“

Minulý týden jsem jela „céčkem“ čili trasou metra C. Ve vagónu jsme se všichni tvářili přesně jako v pražském metru – neurčitě, nepřítomně a mnozí ospale (aby se nemuseli zvednout z těžce vybojovaného sedadla a uvolnit místo ubohým stařečkům). Mezi přítomnými byli i turisté. Postarší pár z Japonska. Jejich tváře byly plné nadšení, jak čekali, co jim překrásná Praha nabídne. Byli po zuby ozbrojeni kamerou a fotoaparáty, neustále ukazovali na plánek tras metra, který porovnávali s turistickou mapou Prahy, a zaujatě diskutovali. Často jsem slyšela něco jako „Můsee um“. Přestože se pekelně soustředili, zapomněli ve stanici Muzeum vystoupit. Svou chybu si uvědomili takřka okamžitě poté, co se jim v kýžené stanici zavřely dveře před nosem a oni pokračovali dál tunelem.

Situaci se asi rozhodli řešit, jako by to udělal každý rozumný člověk – vystoupit v následující stanici a vrátit se zpět. Rozhodně se postavili těsně před dveře – tentokrát už nepřejedou. Ale ouvej, v následující stanici – Hlavní nádraží – zůstaly dveře zavřeny a jejich úsměvy se proměnily v mírně křečovité. Na Hlavním nádraží se totiž vystupuje vpravo ve směru jízdy. Toho, že je otevřeno za jejich zády, si na poslední chvíli všiml pán, který svou už vyděšenou partnerku velmi rychle a nešetrně ze soupravy vytáhl.

Dívala jsem se za nimi a bylo mi jich líto. Když zjistili, že se na druhou stranu nemají kudy dostat, vypadali, jako by se ze zoufalství chtěli vrhnout do kolejiště.

Nemohli tušit, že zrovna v téhle stanici musejí opustit prostory metra a přes nádražní halu se do něj opět vrátit, chtějí-li jet zpátky.

Vzpomněla jsem si na sebe před dvanácti lety. Napadlo mne, že ani pro nás Čechy, když  jsme v Praze jako návštěvníci a moc ji neznáme, není jednoduché vrhnout se do spleti tunelů a kolejí metra i tramvají, ač nemáme jazykovou bariéru. Ale jak musí být cizincům, ztraceným v pražské MHD?

Tak tedy: „Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. Příští stanice – vaše  zážitky s hromadnou dopravou ve velkoměstech.“