Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Východní svahy Sierry Nevady jsou asi moje nejoblíbenější místo v Kalifornii. Kombinace nádherných velehor přecházejících v polopoušť (na pouště mám zkrátka úchylku), minimálního turistického ruchu a velmi vlídných domorodců je pro mne neodolatelná.

Když v létě naše děti v hospůdce ve Walkeru zajásaly "Jééé... tady mají kačenky", byli jsme okamžitě ztraceni. Na policích posedávaly gumové kachny s kloboukem frajersky na stranu a němě žádaly býti adoptovány. No řekněte sami, dokázali byste odolat možnosti zúčastnit se závodu gumových kachen na horské řece? A tak jsme se během oběda stali sponzory dvou pečlivě vybraných favoritek. Dostali jsme oficiální potvrzení o adopci a kačenky převzala do péče paní trenérka.

Naší největší starostí bylo, abychom na ten slavný závod nezapomněli. A taky abychom se v době konání závodu (polovina října) vůbec dostali na místo. Sierra Nevada se přes zimu honosí klidně deseti metry sněhu. Průsmyky jsou uzavřené a celý hřeben čtyřtisícových hor, dlouhý čtyři sta mil, se musí objíždět. Naštěstí je zatím relativně suchý rok. Průsmyky byly uzavřené první víkend v říjnu, pak sníh stihnul zase roztát. V Sonora Pass, ve třech tisících metrech jsme sice postavili prvního sněhuláka této zimy, ale na druhé straně hor byl dosud suchý podzim. Pouštní počasí často klame – listí stromů je v jižním slunci rozpálené do zlatova, a přitom vám zalézá za nehty.

Udělali jsme si pár výletů po okolí, nafotili podzimní romantiku rámovanou zasněženými horami, užili si poslední letošní víkend, než průsmyky zapadají, a v neděli před polednem jsme našli na slavnostním blešáku ve Walkeru stánek závodu kachen. Vlídní organizátoři nás poslali k mostu, kde měl být cíl a kde se už shromáždilo nadšené, vesměs nezletilé obecenstvo. Voda v říčce asi přece jen stoupla, protože dobrovolníci natahovali do proudu další záchranné sítě pro závodníky. S mírným zpožděním nakonec byly kačenky zcela neobřadně vysypány do řeky a závod začal. Diváci, obzvláště ti mladší, lezli do vody a povzbuzovali své favority křikem i kejháním. Záhy se ukázalo, že někteří závodníci podcenili přípravu, a bylo potřeba dvou dobrovolníků, kteří procházeli řekou a vyháněli zbloudilé kačenky ze zátočinek a kamení.

U cíle se pořadatelé brodili po stehna v ledové vodě a svědomitě odchytávali borce. Prvních dvacet kachniček bylo řádně označeno, zbytek pak odloven do kýblů. Náš synek se dotazoval, zda už dostane svoji kačenku, ale bylo třeba znavené závodníky dopravit do šaten. Skočili jsme si na oběd a pak teprve šli vyzvednout naše favoritky. Bohužel tady organizace selhala: Několik set identických gumových kačenek bylo naskládaných jen tak na zemi a šťastní majitelé směli hledat. Naše první kačenka, pět set čtyřicet jednička, se přihlásila poměrně brzy, ovšem Tomovu tisíc sedmdesátku jsme nenašli. Paní u stánku se nakonec smutného prcka zželelo a vydala nám jednu z kačenek, kterou do závodu nikdo nepřihlásil. Od té chvíle před Tomem tajíme původní účtenky, aby se nepodivoval, proč má jeho kačka náhle jiné číslo – snad nám tuto rodičovskou lest promine.

Příští rok se chystáme zase. Děti se těší, že dostanou dvě kačenky, my se těšíme na krásný podzimní výlet a recesi s gumovými kachnami. A město Walker? To z peněz za adopci kačenek financuje znovuvysazení ryb do řeky.