Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Tak mě nějak přepadlo období velkých změn a v návaznosti na to i absolutní neschopnost si sednout k počítači a splodit pro vás nějaké povídání o životě v asijských končinách. Celý ten zmatek začal už o Vánocích. Asi čtrnáct dní před Štědrým dnem jsme se rozhodli, že přijmeme nabídku našeho známého a přestěhujeme se do domku, který nechal postavit, ale už se nedostal do fáze pronájmu či prodeje. Domeček! A se zahrádkou! Ani dospat jsem nemohla v den, kdy jsme se na ten zázrak měli jet podívat.

Dočkala jsem se a s majitelem nemovitosti jsme vyrazili na obhlídku. Cesta nám trvala asi dvě hodiny, což mě lehce znervózňovalo. Pak jsem ovšem zaregistrovala, že nejdeme do nejvzdálenějšího kouta Kuala Lumpuru, ale že se stále motáme dokola, neboť pan majitel zapomněl, kde přesně se dům nachází. Prý ho viděl třikrát v životě.

Nakonec jsme přece jen dorazili na místo, aniž bychom se museli ptát na směr více než deseti lidí, což jsem považovala za úspěch. Na konci bloudění nás uvítal takzvaný „panelák naležato", jak novostavby nazývá moje kamarádka. Ne že bych byla nevděčná za cokoliv s kouskem zahrádky, ale spadl mi obrovský kámen ze srdce, když jsem zjistila, že nás budoucí domov je rohová stavba s největší zahradou široko daleko. To blaho!

Okamžitě jsme se dali do úklidu a lehkých úprav, které převážně spočívaly v nahrazování všeho, co bylo během posledních tří let v domku ukradeno. Nebudu vás unavovat výčtem chybějícího, prostě si vandalové odnesli všecho, co se dalo odšroubovat, urvat nebo ukopnout. Co nebylo možné odstranit úplně, alespoň řádně poničili. Větší starosti mi ovšem dělal fakt, že nezvaní návštěvníci také hojně používali všechny tři toalety. Bohužel v domě nebyla zapojena voda. Takže první fázi úklidu vyfasovali brigádníci a já se zbaběle stáhla do starého bydliště. Někdo prostě musel zabalit a připravit stěhování, což mi připadalo jako mnohem příjemnější činnost. Na druhý pokus už dům vypadal nadějněji, a tak jsme se nadšeně přestěhovali do prázdného, abychom nemuseli složitě dojíždět a co nejdříve se zabydleli.

Vrhla jsme se do toho všeho se skutečným nadšením. Moje tělo ovšem z toho nasazení už tak nadšené nebylo. Několik dní před Štědrým dnem se mi udělalo jaksi podivně, což jsem se snažila řešit vitaminy a předstíráním, že se nic neděje. Ale dělo. 22. prosince jsem ulehla mezi nevybalené krabice a nebyla jsem schopná ničeho. Ležela jsem jako mrtvola a jakýkoliv pokus o pohyb byl utrpením. Manžel si vyžádal v práci neschopenku s odůvodněním, že manželka má gumová kolena a nedokáže si dojít sama ani na záchod. Což byla pravda pravdoucí, a tak jsem následující dny trávila buďto spící, nebo visící na manželovi, abych se dostala do koupelny, popřípadě plačící, že nemůžu nic dělat a vůbec, že tak zapráskané Vánoce jsme snad ještě neměli. Žádná choroba ale netrvá věčně a před Silvestrem už jsem zase mohla vesele fungovat.

Dům, zahrada... Co tomu ještě chybí? No samozřejmě pes! V bytě jsme si čtyřnohého chlupáče dovolit nemohli, ale tady? Konečně psí kamarád! Nejprve jsem pročetla inzeráty, pak našla adresy útulků a nakonec jsme se rozhodli pro adopci nějakého odkopnutého stvoření. Manžel měl představu naprosto jasnou. Pořídíme si psa velkého, hlídače a nejraději mužského. První kolo výběru dopadlo tak nějak neurčitě, a tak jsme se rozhodli neunáhlit se a počkat na toho pravého. Nakoupili jsme psí dobroty a vyrazili do útulku znovu. Pozorovali jsme klubko pejsanů a dohadovali jsme se, který bude nejlépe vyhovovat požadavkům. Víte, co je láska na první pohled? To přesně se mi stalo. Vyhrála pětiměsíční fenka Penny, kříženec zlatého retrívra a čehosi. Prostě se začala najednou tvářit, že s námi pojede domů. Manžel se sice chvíli snažil protestovat, protože Penny byla všecho možné, jen ne velký strašidelný hlídač, ale bylo na něm vidět, že mám z poloviny vyhráno. Jala jsem se tedy probírat s majitely útulku detaily k adopci, a když jsem se otočila zpět ke klubku hafanů, spatřila jsem svého muže, jak sedí na patách a Penny se mu opírá tlapkami o ramena. Vážně mu hleděla do očí, zatímco on jí vysvětloval, jak si ji vezmeme domů a budeme ji mít rádi. Nevím, jaké zbraně Penny použila, že nám to přemlouvání šlo tak hladce, ale každopádně má můj obdiv.

Tak jsme tedy vyfasovali pejska, svatosvatě přislíbili péči a lásku a mě hned napadlo, že nakonec ty Vánoce nebyly zas až tak zapráskané....