Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Opravovat dům, který postavili Asiaté a který jiní Asiaté napůl zničili, je hotové dobrodružství. Někdy se člověku chce až zaplakat: "A kde je nějaká logika? Nervy mám jen jedny!"

Tohle a ještě další nepublikovatelné výrazy jsem použila hned, když jsem zjistila, že opravit nefungující sprchové kohoutky nebude maličkost, jak tvrdil manžel. Malajští umělci totiž všechny hlavy kouhoutů zazdili tak hluboko, že výměna nebude možná bez rozsekání zdí. Po ohledání všech místností jsem také zjistila, že Malajci zřejmě nepočítali s používáním elektrospotřebičů, a tak se nijak neobtěžovali se zásuvkami a složitými elektrickými rozvody.

První tedy přišli na řadu elektrikáři. Navzdory své profesi na mě koukali poněkud překvapeně, když jsem projevila přání mít v kuchyni zásuvky čtyři. Vzhledem k rozloze obýváku jsem požádala o stejné množství i tam a když jsme stoupali do prvního patra, elektrikáři už volali do firmy o posilu. Nicméně nepřetržitým vysvětlováním a malováním značek na stěny jsem přece jen v podvečer dosáhla svého a pánové vypadali, že by ocenili dovolenou. Ještě jsem si odvážně poručila instalaci stropních větráků a nakonec vyčerpané elektrikáře milostivě propustila.

I naše fenka Penny si přišla ten den na své. Ačkoliv jsem pány žádala, aby si svá zapáchající bagančata uložili za dveře DOVNITŘ, nikoliv ven, zjevně mě nepochopili, a tak je čekalo překvapení v podobě naší psí slečny, která si jejich pracovní obuv po jedné nanosila do pelíšku a spokojeně požvykovala tu jednu, tu druhou, tuhle vytáhla tkaničku, támhle opravila žraloka na podrážce, aby se ještě lépe šklebil. Elektrikáři nevypadali jako chápaví milovníci zvířat, tak jsem boty ze spárů Penny vyrvala a nebožákům přidala na pozdní svačinku. Ani se neobtěžovali obligátní poznámkou, abych zase zavolala, až budu něco potřebovat.

O výchově psa jsem měla díky dřívějším zkušenostem a nově nabytým znalostem z knih a internetu naprosto jasno. Jenže Penny asi žádnou z těch příruček nečetla. Veškeré snahy o trénink a základní povely šly absolutně mimo ni a každý můj pokus ji něco naučit končil buďto nadšeným skákáním až do výše mé hlavy, nebo otráveným odchodem psa (tomu se přece nedá říkat zábava). Po úporných snahách a sem tam tajné slziččce a sebeobviňování, jak špatný jsem vychovatel, jsem vyloudila reakci na povel „sedni" a „lehni". Postupem času jsem zjistila, že Penny pochopila celou škálu povelů, ovšem poslouchá je jen v případě, že se jí zrovna chce, anebo že z toho kouká něco k jídlu. Manžel si jen povzdechl, s očima pozvednutýma k nebi pravil, že další ženská v baráku nám skutečné scházela, a jal se vysvětlovat Penny, že když už není velká a hlídací, mohla by alespoň štěkat. Kromě kňučení totiž do té doby nevydala ani hlásku.

Několik našich sousedů má také pejsky, kteří svorně pořádají podvečerní psí koncerty, možná i soutěže v tom, kdo doštěkne dál. Naše slečna při podobných akcích jen vyběhla k plotu a vrtíc ocáskem pozorovala cvrkot, aniž by se k hafanům přidala. Manžel se tedy rozhodl vzít hlasový rozsah Penny do svých rukou a po večerech jí předváděl, jak se má štěkat. Výsledkem bylo další skákání až do výše hlavy a moje špatně skrývané záchvaty smíchu. Trpělivost ale přináší růže, a když manžel jednoho dne dorazil z práce a místo pozdravu z něj hned ve vratech vypadlo: „Haf haf!", Penny mu po psím odpověděla. Ještě ten večer se zúčastnila psího koncertu, pak celou noc pod oknem naší ložnice provokovala sousední pejsky k dalšímu štěkání a zjevně si užívala toho skvělého zvuku, který se naučila používat. Manžel co chvíli vykřikoval slova chvály na budoucího hlídače, ovšem slečna pejsková byla tak vytrvalá, že nakonec usínal s hlavou pod polštářem, mumlaje cosi o extrémistech, naschválech a špatně pochopené výuce...