Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Dorazila k nám návštěva z Čech. Moje bývalá spolubydlící s přítelem. Jaká radost! Vždy, když se u nás objeví část vzdáleného domova, většinou nabalená proviantem od našich maminek, je to něco jako malé Vánoce. Vzpomínáme, vyprávíme si historky, slzíme (tedy já s dámskou částí výpravy samozřejmě) a s manželem návštěvě představujeme Malajsii v celé její kráse. Snažíme se, aby naši přátelé viděli tuto zemi ze všech možných úhlů, aby se na ni podívali z výšky hor, hloubi pralesů, aby nezapomněli burácení moře, nechali se okouzlit historií, ochutnali místní speciality a cítili se tu na chvíli alespoň trochu jako doma. I tentokrát jsme se snažili....

Neměli jsme však tolik volna, jak bychom si představovali, a tak jsme se některých výletů účastnili jen ve fázi přípravné. Společnou cestu jsme naplánovali k pobřeží, se zastávkou v záchranné stanici pro slony. Ovšem nastala poprvé otázka, co s pejskem. Zavrhli jsme hlídání u našeho pana veterináře, protože Penny by musela strávit několik dlouhých dní zavřená v kleci a mně by svědomí nedalo spát. Alternativou číslo dvě bylo soukromé hlídání u známých, nadšenců, kteří zřejmě nemají vlastních pejsků dost. Napadla mě i myšlenka vzít naši slečnu s sebou, ukázat jí poprvé v jejím psím životě moře... Jenže vyskytla se spousta ALE. Vzhledem k tomu, že žijeme v muslimské zemi, ne všude jsou pejskové vítaní. Hrozilo, že by Penny strávila dovolenou uvázaná někde ve stínu a čekající na nás. Skutečné dilema. S dětmi je to tu o něco jednodušší, nikomu nevadí v hotelech ani restauracích a muslimové před nimi neuskakují do příkopů v hrůze, že by se jich náhodou dotkli.

Tři dny před odjezdem jsem se rozhodla. Zavolala jsem na pobřeží našim ubytovatelům, kteří, ač muslimové, se ukázali být velmi tolerantní. Sbalila jsem tedy nakonec i všechny psí hračky, jídlo a pelíšek a připravovala se na případné komplikace. Čekalo nás tři sta padesát kilometrů na dálnici a několik dní u moře. Těšila jsem se, jak náš pejsek, plavec a vodomil, ocení blbnutí v moři a pozná další kousek světa.

Nastal den odjezdu a vzhledem k tomu, že Penny miluje jízdu autem, byla ve voze jako první. Zatímco my jsme se ještě balili, vraceli se pro repelenty, opalovací krémy, šnorchly, zkontrolovat okna, dveře, sporák, Penny to všechno sledovala s abnormální trpělivostí na zadním sedadle auta. Cestu si ohromně užívala, střídavě vykukovala z okýnka nebo se po nás labužnicky válela a pospávala.

První zastávka proběhla v půli cesty, v záchranné stanici pro slony. Tady Penny musela zůstat v autě, kam jsme ji střídavě odbíhali kontrolovat, což ani nezaregistrovala a celou dobu spala jako zabitá. My jsme si početli o historii slonů divokých i ochočených pro svoz dřeva z pralesů, prohlédli si stádo mladých sloníků a zúčastnili se programu, například krmení slonů. Slon má překrásně heboučký chobot a jeho konec se šikovností vyrovná lidské ruce.

Když nám došla zásoba ovoce, s kamarádkou jsme se nechaly přemluvit k jízdě na slonovi, což byl zážitek více než zvláštní. Slon asijský je menší než slon africký, ale stačí to. Když se pod vámi pohupuje taková hromada masa a kůže, cítíte všechno, jen ne pocit bezpečí. Jestli to slony baví, nebo ne, je věc jiná, z jejich výrazu to nějak nešlo vyčíst. Ovšem jejich okamžik nastal při koupání. Opět jsme nasedli na slona, tentokrát z rampy u řeky a slon se s námi odkolébal do vody přesně podle pokynů poháněče. Pak se ozval jakýsi hlasitý malajský povel a slon si v tu ránu s plesknutím lehl do vody na bok. Skoro by se zdálo, že se směje. Kolem nás se bahnila slůňata, která sprchovala všechny kolem vodou nabranou do chobotů a hrála si jako děti. Asi bychom je vydrželi pozorovat celé odpoledne, ale čekala nás ještě dlouhá cesta a pejsek v autě. Rozloučili jsme se tedy se slony a pokračovali v krasojízdě....