Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Na pobřeží jsme dorazili ve večerních hodinách. Tam jsme zjistili, že bydlení máme zamluvené nějakým omylem až od příštího dne, a tak jsme se všichni nastěhovali k naší známé, která v pobřežní vesnici žije.

Ovšem známá, osoba velice laskavá, vlastní teritoriální kočičku, kterážto nesnese psa na několik metrů od domu. Naší Penny velice rychle vysvětlila, kdo je v domě pánem. A tak nezbylo, než pejska na noc ubytovat na verandě a kočce dávat nepřetržitě najevo, že jí její místo nikdo neupírá. Chudák malá, musela mít svalovou křeč, jak stála celý večer napružená mezi dveřmi, připravená dát psovi za vyučenou, kdyby se náhodou chtěl přiblížit.

Penny byla celá divoká z nového prostředí, vzteklé kočky a pejska poštěkávajícího u sousedů. Zážitky a dlouhá cesta ji ale zmohly, takže hned po večeři usnula jako špalek. Ráno vedla moje první cesta na verandu... kde Penny nebyla. Nebyla ani blízko domu, nebyla vůbec nikde. Okamžitě se mi v hlavě vyrojila halda katastrofických představ, počínaje přejetím, konče únosem domorodci za účelem konzumace. S pláčem na krajíčku jsem obíhala vesnici, ptala se každé známé i neznámé duše, ovšem téměř bez výsledku. Nakonec ji našel manžel.

Penny se vydala ráno na obchůzku na vlastní pěst a objevily ji děti z jedné místní rodiny. Na pamlsky ji nalákaly domů, kde ji okamžitě vykoupaly a nakrmily. Když je manžel vypátral, Penny ležela na verandě a tvářila se jakoby nic. Nastalo malé drama v podobě pláče dětí, které si na ni za ty dvě hodiny dělaly nároky, ale když jim maminka slíbila pejska nového, mohli jsme v klidu odejít. Nastěhovali jsme se do naší chatky, kde byla Penny o poznání spokojenější, protože ji neusurpovala žádná naštvaná kočka.

Nastal čas procházky na pláž. Už z dálky nás vítalo šumění moře a Penny se tvářila velice nedůvěřivě. Zrovna byla doba přilivu, ale vlny nebyly nikterak vysoké, takže jsem s představou, jak se krásně vykoupeme, běžela s pejskem přímo do vody. Naše vodomilka se ovšem nechala zastrašit zvukem přilivu a uskakovala před každou vlnkou. Nepomáhaly hračky hozené do vody, demonstrace na téma "Hrajeme si ve vodě a pejsek se přidá". Nepomáhalo vůbec nic. A tak jsem nechala mořské vlny manželovi a přátelům a s Penny se pohybovala v uctivé vzdálenosti. Pokusy o koupání jsme opakovali každý den, ale málo platné. Náš pejsek zřejmě preferuje klidné sladkovodní prostředí.

Jednoho rána jsem se vydala nakoupit typickou malajskou snídani pro všechny. Penny mě doprovázela. Nedaleko stánku obklopeného Malajci jsem ji na chvíli uvázala, abych mohla nakoupit jídlo. Kousek od místa, kde Penny seděla, se začaly slézat opice. Opice vesnické, drzé, trávící většinu času rabováním popelnic. Nevěnovala jsem tomu zvláštní pozornost, dokud se Penny na opice nerozštěkala. Většina opic prchla, ovšem jedna byla psem tak zaujatá, že se přibližovala opatrnými krůčky blíž a blíž, a když se zastavila několik metrů od štěkající Penny, začala vyluzovat zvuky imitující pejska. Celá vesnice se seběhla a měla z toho velkou legraci. Včetně mě. Za chvíli jsem sebrala jídlo i Penny a vracela se zpět. Se štěkající opicí v patách.

V následujících dnech mě humor přešel, protože Penny se odmítala přiblížít k pláži a opice se odmítala vzdálit od Penny. A tak zatímco všichni provozovali vodní sporty, opalovačky a jiné radovánky, my se s manželem střídali v hlídání pejska a odhánění opice. Až posledního dne nám Penny milostivě dovolila, abychom ji dovlekli na pláž. Vesele se probíhala v moři tentokrát absolutně klidném a tvářila se, že nám to přece řikala celou dobu.

Nebylo to úplně jednoduché, ale naše cestování se od té doby rozšiřuje o dalšího člena, kdykoliv to bude možné. Když si představím, že časem k tomu snad ještě přibudou potomci, myslím, že nuda to rozhodně nebude....