Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Moje drahá polovička je od rána do večera v práci. Soboty, neděle, svátky nesvátky, Martin obléká montérky a vyráží směr stavba. Dovolenou si bere, až když musí. Tedy, když mu dovolenou vnutí šéf.

Tak tomu bylo i ten památný rok 2006. Martin přišel domů s tím, že si musí vybrat dovolenou a to v červenci. Byl z vidiny volna totálně vykolejený, a tak jsem se snažila ho povzbudit, dobře naladit...
"Martí, co si jednou tu dovolenou pořádně užít? Vykašlat se na opravy v bytě, na pomoc všem příbuzným a známým a vypravit se někam, kde budeme sami. Co ty na to?"
"Já nevím. Třeba někdo ještě omarodí a dovču šéf zruší " utěšoval se můj workoholik.
Leč asi za týden nastala změna. Manžel zasedl k mapě, k ruce si vzal moudrou knihu a počal provádět výpisky a náčrty. Na moje otázky, co to provádí, odpovídal: "Plánuju dovolenou. Když už dovču, tak ať máme na co vzpomínat."
Druhý den vyvlekl ze sklepa letitá kola značek Favorit a Sobi 20 a celý den věnoval jejich zvelebování.
To už se o mě pokoušela mrtvice, neboť představa, jak po patnácti letech nasedám na kolo a ujíždím vstříc dobrodružství, mě opravdu děsila.
Další dny tahal Martin domů plné tašky čehosi a zatímco jeho se zmocňovala euforie, mě už ve svých spárech svírala panika. Večer před prvním dnem dovolené se zavřel v dětském pokoji a za asistence našich ratolestí "dolaďoval" poslední přípravy.

Nastal den D.
Ráno v 5.00 začal řinčet budík. V noční košili, ospalky v očích a s mohutným zíváním jsem tápala do kuchyně. Tam trůnila obří hromada čehosi.
"Co to je?" snažila jsem se zaostřit svůj zrak.
"To je naše bagáž na vysněnou dovolenou. Měla jsi pravdu, miláčku. Je načase zažít pořádný dobrodružství." téměř fanaticky pronášel můj muž.
Vysněná dovolená... To pro mě je moře. Pláž, bílé kopečky pěny na rozverných vlnkách, mušličky v písku a služby all inclusive.

Při pohledu na bágly u kterých visely ešusy jsem do sebe nedostala nic než kafe. Na žádost manžela, koordinátora a průvodce v jedné osobě jsem byla nucena navléknout se do pytlovitých tepláků a přilby. Na záda jsem vyfasovala obrbágl a s rozklepanými koleny nasedla na kolo zn. Sobi. Stařičký model hlasitě zasténal pod mojí váhou a já s funěním šlápla do pedálů.

Po pár metrech se mi orosilo čelo, v maličkém kopci mé netrénované tělo žádalo pauzu a po prvních třech kilometrech zoufalého šlapaní do skřípějících pedálů jsem odpadla do remízku u cesty a lapala po dechu.
Martin, taktéž orosen potem, slezl z kola a se zasténáním se usadil na trávě.
"Kam to vlastně jedeme? Já už toho mám dost! Bolí mě prd.l, leje ze mě jak z vola, sotva funím. Chci okamžitě vědět, cos naplánoval!!"
"To je překvapení. Chtělas zážitky, budeš je mít," oponoval Martin.
"Tak to nééé! Buď okamžitě vybalíš, cos to vymyslel, nebo se otáčím a jedu domů! Tak co?" dožadovala jsem se na pokraji hysterie.
I vyndal tedy Martin svoje zápisky a mapu, ve které se zvýrazňovačem vytyčená trasa klikatila jako had.
"Dneska bychom měli ujet asi 20 km. Přespíme pod širákem a ráno budeme pokračovat dál. Zítra večer budeme v kempu a tam bude náš hlavní stan. Je to super místo. Odtamtud budeme vyjíždět na výlety," básnil manžílek.
"No ty nejsi normální! Já, která má panickou hrůzu z pavouků a jim podobné havěti, mám spát venku? Nikdy! Slyšíš, NIKDY!! A šlapat 20 km?! Na to zapomeň! " vřískala jsem, co mi dech dovolil.
"To zmáknem. Plno lidí jezdí na dovču na kolech, tak proč bychom to nezvládli my?" uklidňoval mě.

Před polednem už jsem šilhala hlady.
"Šéfe, něco do žaludku by nebylo?" tázala jsem se.
"Koukej podél cesty. Natrháme si nějaké ovoce, to bude stačit." "Ovoce? Já mám hlad, že bych sežrala půl kachny a ty mě chceš ládovat nějakýma padančatama? Tak to néé. Vyndej chleby a fofrem."
"Já žádný jídlo nebral. Myslel jsem, že vystačíme s tím, co roste kolem nás. Už takhle jsou ty bágly narvaný...." obhajoval se manžílek.

Začala se mě zmocňovat touha vraždit.
Před smrtí hladem mě zachránila cizí svatba konající se ve vesnické hospodě. Ač byla hospoda pro veřejnost uzavřena, jakýsi vrávorající pán močící u plotu, zapomněl na blízké lavičce krabici s výslužkou. Zaslepena hlady, popadla jsem krabici a ujížděla, co mi síly a vrzající kolo dovolovaly. Za vesnicí jsme rozbalili krabici a já se málem rozbrečela nad tou hostinou.

Pár jaterniček, kousek tlačenky, koláčky, chlebíčky a kus dortu. Utišili jsme hlad, vodou ze studánky připili novomanželům a s lepší náladou se vydali na další cestu.
Sluníčko nám přálo - pražilo jak zběsilé - a my vypotili litry potu. Navečer vyhlédl manžel na břehu řeky plácek na přespání. Koupel v řece osvěžila, ohýnek romanticky plápolal a já se snažila usnout na jakési alobalové podložce. No pravda, připadala jsem si jako kus masa připravené na grilování, ale byla jsem tak utahaná, že bych usnula i vestoje.

Ráno mě vzbudil nepříjemný pocit. Po chvíli pátrání co se to děje, jsem zjistila, že spacák se mnou obývají též mravenci a na vyčnívajících částech těla zřejmě celou noc hodovali komáři a hovada. Pohled na mě musel být žalostný.
Manžel mi ochotně vyklepával prádlo a zbavoval mě všudypřítomných mravenců. Při vyklepávání bot mu však jedna vypadla z ruky a zmizela v proudu řeky. Provinilý úsměv zvlnil jeho tvář.
"V báglu máš náhradní. Tak se nezlob," lísal se.
Z báglu jsem vydolovala gumové botky do vody a při představě, jak v nich šlapu celý den na kole a následně trávím zbytek dovolené, mi vytryskly slzy.

Zbytek dne proběhl klidně a večer jsme vysílení dorazili do kempu. Správcem nám byl přidělen stan chatrného vzezření a doporučeno hlídat si svoje věci neboť za ztrátu majitel neručí.
Ač jsme se ze stanu nehnuli, ráno jsme postrádali batoh s věcmi který byl uložený u vchodu. Mimo oblečení tam taky byly doklady, mapa a mobil.
Podle povyku z okolních stanů jsme nebyli jediní koho v noci navštívili nenechavci. Polovinu dne jsme strávili na policejní stanici sepisováním protokolu.
Potom, co nás ochotní policisté dovezli zpět do kempu, čekal nás vyklizený stan. Kdosi si přivlastnil karimatky, spacáky, zbytek oblečení i ešusy a hliníkové lžíce.

Hysterický smích a pláč si u mě podávaly ruce. Stáli jsme před prázdným stanem, s prázdným žaludkem, já v gumových botkách ze kterých se po celodenním nošení linul odér tak silný, že ani bodavý hmyz se v mém dosahu nevyskytoval.
Na zadku mozoly z dvoudenní jízdy na kole, nohy samý puchýř, bolavá záda a obličej a ruce pokousané od mravenců a komárů.

Při představě, že bych měla opět sednout na kolo na mě šly mrákoty.
"Já chci domů. Miláčku, prosím tě, pojedeme domů.Chci do své postele, chci se vykoupat a za čistý prádlo a normální boty dám koně a půl království. Já už nechci zážitky, já nechci výlety, já chci domůůůůů," ronila jsem krokodýlí slzy.
A můj miláček mě houpal v náručí a šeptal mi: "To víš že pojedeme domů. Pojedeme mašinkou, nebudeme nic tahat, protože už nic nemáme a doma budeš spinkat v postýlce..."
Policisté byli tak hodní, že nás odvezli do městečka na nádraží a popřáli nám hezký zbytek dovolené.

Ten den už vlak nejel. Byla neděle a večerní spoj jezdil jen ve všední dny.
Spali jsme jak dva bezdomovci na lavičce v čekárně. Po půlnoci nás přišel vzbudit dobrácký pan průvodčí a pozval nás k sobě do dopravy.
Když jsme mu líčili, co nás potkalo, tak se smál, až se mu mohutné břicho otřásalo. Seděli jsme nad otlučenými hrnky horkého kafe a vyprávěli si.Já si máchala nohy ve škopku s vlažnou vodou a kousala krajíc chleba, o který se s námi pan výpravčí rozdělil.
Když se rozbřesklo a blížil se čas příjezdu vlaku, nějak se nám nechtělo jet domů.

Bylo pondělí ráno. Nechali jsme odjet jeden vlak, potom i druhý a pořád nevěděli, co dál.
"Domů můžete jet kdykoli. Dojděte si do města, je tu u nás krásně. Podívejte se na zámek, do parku a když budete chtít zůstat, domluvím vám přespání u známých na chatce," slíbil výpravčí a dal nám lísteček s telefonním číslem, na kterém ho zastihneme.

Vyšli jsme ruku v ruce z nádraží. Modré nebe, sluníčko příjemně hřálo a my se loudali po cizím městě. Na malém náměstí u stříkající kašny jsme posnídali ještě teplé rohlíky z místní pekárny. V prvním obchodě jsem vyměnila gumové boty za plátěnky, dokoupila nejnutnější oblečení a jídlo a za pár hodin už nás pohádkový pan výpravčí vezl do chatičky stojící v chatové osadě na břehu řeky.
Zbytek dovolený proběhl v klidu. Lidé ze sousedních chatek byli fajn. Užili jsme si večerní táboráky s kytarou a buřtama. Koupali jsme se v řece, hrál se volejbal, jen na kola už nás nikdo nedostal.
Ani domů se nám nechtělo.

kominice

Děkujeme za prázdninově-cestovatelský příběh a autorce posíláme dva žolíky do karetní hry. Žolíků tady máme ještě dost. Podělte se i vy o svá prázdninová dobrodružství. Posílejte na redakce@stastnezeny.cz a do předmětu zprávy uveďte heslo „příběh“. Těšíme se na všechny.