Jůůů, poletíme letadlem aneb Blbcem snadno a rychle
Když jsem byla malá holka, měla jsem jeden velký – tehdy nesplnitelný – sen. Letět letadlem. S hlavou zvrácenou dozadu jsem sledovala bílé čáry na obloze a představovala si, jaké asi je ocitnout se v oblacích... Rozhodně to musí být nádhera.
Od mého létavého snění mne neodradily ani katastrofické historky těch šťastnějších, kteří mi barvitě líčili houpání žaludku s následným použitím pytlíku, šílené turbulence a pro zpestření občas přihodili i téměř tragickou epizodu, kdy je od jisté smrti dělil pouhopouhý vlásek.
Na mě si nepřišli. Kdepak, aby mne něco takového vystrašilo. Po létajícím zážitku jsem velmi toužila a ve svých snech jsem se viděla, jak usedám do pohodlného křesla a půvabná letuška mi před startem dá zadarmo bonbon.
Jo, dětské sny bývají krásné a naivní. Možná právě to je na nich tak hezké. Ty nenaplněné touhy a nekonečné snění... Některé se nám vyplní, jiné zůstanou navždy uchovány v paměti jako vzpomínka na dětství.
Mně se sen o létání splnil až v době hluboké dospělosti. Už jsem byla matkou dvou dospělých dcer, když se mi naskytla příležitost splnit si hned dva z dávných snů: letět letadlem a navštívit Egypt.
A tak jsem společně s kamarádkou jednoho pozdního večera usedala do Boeningu 737, jenž měl namířeno právě do země pyramid... Pravda, turistické letadlo zdaleka nesplňovalo mou představu zažitou z dětství. Místa k sezení měla do pohodlného a prostorného křesla hodně daleko. Dokonce ani bonbon jsme před startem nedostali. Nic z toho mi však nevadilo. Srdce mi bušilo napjatým očekáváním jako na poplach...
A pak to přišlo. Letoun naroloval na startovní dráhu, nabral rychlost a fžííííííí... už jsme se odlepovali od země. Nádhera. Sledovala jsem vzdalující se pozemská světla a bylo mi skvěle.
Kamarádka letěla rovněž poprvé, a tak jsme tyto neopakovatelné pocity sdílely společně. Užaslýma očima jsme se z bezprostřední blízkosti dívaly do nočního nebe a nemohly se toho nabažit.
Pak naše pozornost utkvěla na jednom jediném světelném bodě. Měsíc zářil jako o život a my jej okouzleně pozorovaly.
„Podívej se na ten Měsíc. To je nádhera.“
„Jak svítí, viď? Úžasné.“
Z té krásy jsme málem i slzičku zamáčkly. Asi po hodině jsme s k Měsíci vrátily znovu.
„To je zajímavé, jak se nás drží, viď? Letíme a ten Měsíc je pořád na stejném místě.“
Ani jedna z nás nebyla nijak zvlášť zdatná ve fyzice, a tak jsme začaly z hlubin svých školních znalostí tahat poznatky o pohybu těles a složitě jsme rozváděly točící se zeměkouli, měsíc, letící letadlo... Nemohly jsme se dobrat žádného vysvětlení, jak je možné, že jsme přeletěly půl Evropy, a ta zářivá koule je stále na stejném místě.
Z vědeckých úvah nás vyrušil pán, sedící před námi. Nepodezírám jej, že nás poslouchal záměrně, spíš rozhovor jen slyšel. Patrně už to nemohl vydržet a rozhodl se, že ukončí naše trápení. Otočil se a suše konstatoval: „Promiňte, dámy, že se vám pletu do rozhovoru. Ale to, co vidíte, není Měsíc, to je světlo na křídle.“
Bum. Jako dvě způsobné blbky jsme mu poděkovaly a nasadily provinilé výrazy vyjadřující: „Jsme obě dvě úplně pitomé, co?“
Musím nicméně říci, že ani nepohodlné sedačky a stísněný prostor, ani absence „bonbonů zdarma“ a ani tato poněkud trapná histroka mě od létání neodradily. Ode té doby jsem letěla ještě několikrát a pokaždé jsem při usedání do letadla a následném startu měla výraz užaslého dítěte...
Co vy a létání? Užíváte si to, nebo se bojíte? Zažili jste někdy při letu vypjatou situaci?
8.9.2008 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 28 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jůůů, poletíme letadlem aneb Blbcem snadno a rychle
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
nikdo a za žádných okolností mě dobrovolně do letadla nedostane
Tak abych to nezapomněla odtajnit 
- prosté a jednoduché - pán měl velmi urputné zažívací problémy - asi něco dost neslučitelného s dlouhými lety. Takže nejedl, nekomunikoval, a když nešel zrovna na záchod, tak se modlil . V té plechové nádobce měl, jak jsme pak zjistily, léky a budík asi proto, že to měl užívat pravidelně. Bylo nám ho pak líto, z čeho jsme ho to podezíraly.
Lvice: 
moc ráda sleduji vzlety a přistání a nejlepší je, když se jede k/z letiště a letadlo, už nízko nad zemí, přelétá nad dálnicí, po které jedu, přímo nad autem 
. A svítání při cestě na východ je 
.
Hana1: ponožky taky hlídám
Btw, po teroristických útocích jsem vždycky velmi zkoumala své ponožky. Nevím proč, ale VŽDYCKY mne na letičti vyzouvali. I kdyby to měl být jedinej člověk z celý linky. Přitom jsem vysoká, světlovlasá a poměrně robustní zelenooká ženská, takže jako terorista teda opravdu nevypadám.
Byly časy, kdy jsem lítala hodně, většinou pracovně, takže sama. Lítání mi nevadí. Nejvíc miluju zapadlý periferní letiště, odkud "vyháněj kozy a ovce" před startem. Nemám ráda pařížský CDG, je obrovský a tak strašně nepřehledný, že to je snad jediný letiště na světě, ze kterého mám trauma. Nejhezší zážitek byl, když jsem letěla z jedné arabské země a v téměř prázdným letadle jsem byla já, muslim se třema zahalenýma manželkama a asi 6 obchodníků. Bylo to příjemný, chodily za mnou na kus řeči letušky a hezky to utíkalo. Nosily mi skleničky sektu (byla jsem jediná nemuslimka na palubě a byly to evropský aerolinky).
Létání samo o sobě mě neuchvacuje, uchvacuje mě pohled na startující a přistávající letadla. Mívám husí kůži a říkám si, jak je možné, že takový kolos se dokáže vznést, a jak je možné, že s takovým obrem někdo dokáže hladce přistát...
Moc toho nalétáno nemám, letěla jsem 10x, tj. pět dovolených letecky, ale pár zážitků bylo. Třeba hned ten první Praga - New York. Airbus A 310-300 byl před 14 lety supermoderním a obřím letadlem, krom sledování filmu Hook na videu a poslouchání rádia si vybavuji hlavně možnost vidět svítání nad Irskem na zpáteční cestě. Byl to nádherný pohled.
Nejzvláštnější byl let Innsbruck - Kerkyra (Korfu), protože Innsbruck je město sevřené Alpami a při vzletu máte pocit, že to pilot nevybere a rozstřelíte se o některý z vrcholků. O dvě hodiny později si zase zoufáte, že to na Kerkyře neubrzdí a z ranveje sjedete do moře (mají velmi krátkou ranvej)
Na svatební cestě na Krétu jsme absolvovali turbulence těsně po jídle, načež se pár pasažérů zvedlo a rychle zamířilo k toaletám. Nesnáším pohled na někoho, kdo je bílý jako papír - okamžitě se mi udělá taky zle. Takže jsem odchytila stevarda s prosbou o whisky, při cestě zpátky jsem ho žádala podruhé, a když ani to nezabralo, došla jsem si do jejich zázemí pro třetí. Stevard se s úsměvem ptal, zda letím poprvé... "Ne, ale tentokrát to nějak hůř snáším." Třetí panák sednul a žaludek i nervy definitivně zůstaly bez pohybu na svých místech. Hůř pak bylo, když se po přistání otevřely dveře a my vylezli ven. Na sluníčku bylo přes 40°C, což byla rána jak z děla - během pár minut jsem byla dooost upravená a novomanžel mě k odbavení musel vést za ruku 
Žádný hrůzný zážitek zatím nemám, ale mám rituál od prvního letu do USA v roce 1994: Pokaždé si v den odletu ráno pouštím katastrofický film Letiště. Z jednoho prostého důvodu: Ráda se podívám na to, jak skvělí piloti, sehraní s někým jako "Joe Petroni" dokážou v případě nouze s mašinou i téměř nemožné 
Svůj první let jsem uskutečnila dvouplošníkem Andulou při vyhlídkových letech na Hradcem, potom jsem letěla z Vrchlabí na vyhlídku nad Krkonošemi - dodnes miluji letecké záběry na zemi. Velkým dopravním letadlem jsem letěla až po 20tce a měla jsem štěstí na pohodové lety
Kdyz jsem letela poprve, tak jsem byla docela dost vyklepana. Hlavne jsem se obavala, abych se nepoblinkala. Nakonec to dopadlo dobre a dnes uz litam a uzivam si to.
Nedlouho po tech teroristickych utocich jsme leteli a tehdy jsem se taky necitila moc dobre. Jednak i na personalu bylo videt, ze jsou nervozni a za druhe jsem v kazdem trochu ¨divnem¨ typku videla teroristu 
.
Hlavne to priserne dlouho trvalo, nez nas vubec pustili na branu. Tehdy snad temer kazdeho cekala osobni prohlidka.
Mě jednou nepustili na palubu s pepřákem, hodně jsem se vztekala
.jpg)
Jo jo, odbavení docela sranda. V Praze pohoda, ale v Hurghadě sranda. Manžel v rámu pořát pípal. Nakonec zjistili, že má asi něco v botě. tedy někde uvnitř podrážky. Pravá bota pípala, levá ne.
Na teroristy jsem si taky dávala pozor a nakonec do letadla pronesla dvě lahve vody. Tedy né, že bych chtěla, ale úplně jsem na to zapomněla :-)
Předloni jsme letěli z Londýna do LA, bylo to zrovna po tom útoku na metro, děsné fronty na odbavení, sundat si boty, manžel pásek od kalhot, rozebrali každému zavazadlo.Doběhli jsme na poslední chvíli k letadlu a za náma ještě nastoupil malý, tmavý muž s čepicí naraženou až na uši a hluboko do čela, s divokýma očima. Všichni byli ještě vytřepaní z nedávných událostí v Londýně a tak ho všichni, včetně letušek, pozorovali. Chlap chodil po letadle, všechno si prohlížel a všichni sledovali jeho. Ty významné pohledy letušek mezi sebou nás vystrašily nejvíc. Ale chlap se potom uklidnil a let probíhal dobře.Ale v našich očích to byl v tu chvíli terorista.
nenávidím létání, poprvé jsem se zkalila, že jsem nemohla skoro mluvit, když jsme v Řecku vystupovali, bojím se
Alkohol mě ovšem toho nezbavuje, tak už to řeším konverzací se spolucestujícími- oni to na mě poznají a jsou ochotní mě rozptylovat Sama bych je neotravovala. Přesto- dala bych přednost autu
Letěla jsem poprvé loni a schodou okolností do Egypta. Bála jsem se už půl roku dopředu. Dělala jsem frajerku, abych nevystresovala děti. Říkala jsem si, že mě čeká v případě, že nespadnem 15 dokonalých dní na pobřeží Rudého moře.
Let byl fajn, jen syn když nespal tak brečel. Bylo mu 2 a půl a letěli jsme v 1 hodinu ráno. Ještě v Egyptě mi tvrdil, proč jedem tím vlakem, když on chce do letadla :-)
Dovolená byla super. Cesta domů až na turbulence taky. Letos jsme byli autem a za sebe jako srabíka musím napsat - zlaté letadlo :-)
Měsíc 
Letěla jsem zatím jednou, ale zážitek to byl skvělý.
Lei: Asi mám malou fantazii, ale fakt nevím, co ten chlap dělal, doufám, že to prozradíš 
dadka: no je vidět, že "západní" cestující dělají bordel, a ti z "třetího" světa se umí chovat. Při letu Amsterdam - Lima jsem žádný borčus neviděla, ani jsme tam neměli žádnýho divnýho nebo nepříjemnýho cestujícího
Jednou jsem zažila i turbulence, byl to trochu adrenalin , ale piloti byli vždycky šikovní.
Jinak lítám ráda, i když obavy občas mám 
