Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Každé podnikání přináší svá rizika, říká se. Říká? Nejen to, opravdu se tak děje. A tedy co se týká kopanců, nepovedenců a kotrmelců, říjen jsme měli skutečně vypečený. Murphy by se u nás vyřádil i s tetou
Kateřinou ze Saturnina.

První katastofa byla vskutku bolestná. Když jsme se vraceli jako obyčejně z města na farmu, vítalo nás místo štěkající smečky ticho. Krve by se ve mně nedořezal. Náš správce se zkroušeně přišoural, aby nám oznámil, že starší fenka Penny zmizela. Náš napůl labradoří poklad z útulku byl prostě pryč. Správcova verze zněla asi tak, že předchozího dne vyrazila bez varování směrem cesta do vsi, a aniž by reagovala na zavolání, odmetelila neznámo kam. Vzhledem k její naprosto nedobrodružné povaze se mi to nezdálo, ale to na výsledku nic neměnilo. Naše druhá pejsková měla očividný splín a svojí kolegyni stále hledala. Nejen ona. Pročesali jsme les kolem cesty, objížděli vesnici a s mrazením prohlíželi příkopy kolem silnice. Natiskli jsme letáky s fotografiemi a já mezi ustavičným bulením vysílala telepatické prosby k zaběhlému pejskovi, aby se nám vrátil. Vůbec jsem si nemohla a nechtěla připustit, co všechno se jí mohlo během jednoho dne stát. Naše pátrání bylo neúspěšné, stějně tak tomu bylo i celý víkend.

Katastrofa druhá byla menší a víceméně očekávaná. Po prvním měsíci dostali Orang Asli zaslouženou výplatu, odjeli na víkend domů a už se nevrátili. Všichni místní měli nepokrytou radost z toho, že se jejich proroctví naplnila. Trochu se nám tím zkomplikovaly plány, ale rozhodli jsme se pro provizorní pomoc ze vsi a ještě úporněji jsme se snažili získat nepálské pracovníky.

Aby toho ohledně pracovních sil nebylo málo, na celé čáře se vybarvil i náš správce. Velice brzy jsme totiž zjistili, že zrovna opravuje svůj vlastní dům a že se většina nářadí a stavebního materiálu nenápadně a po troškách přesunuje do jeho bydliště. Když jednoho dne nepřišel do práce, vydali jsme se ho navštívit. Čekal na
nás výjev, ve kterém milý občan Lenggongu právě dokončoval malbu zdi obývacího pokoje barvou určenou do mé kuchyně. Manžel si posbíral svoje elektrické i jiné nářadí a poté co správce dostal okamžitého padáka a účet za spotřebovaný materiál, jsme se nevesele vydali zpět domů.

Byl by to asi tenkrát pohled na dva zoufalce uprostřed čtyřicetiakrového nadělění, kterak probírají situaci. Žádní
zaměstnanci, zklamání, stesk po pejskovi a navrch stále ještě práce ve městě. Hloubali jsme a hloubali, až jsme se shodli na nejschůdnějším řešení. Dodnes mám dojem, že mému souhlasu muselo předcházet hluboké
bezvědomí. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, že jsem odkývala alternativu, kdy manžel bude dojíždět za prací, zatímco já si svoji část povinností splním na počítači a budu se věnovat farmě a trochu pohlídám brigádníky, aby nás zase nečekalo nějaké to překvapení. Znamená to v praxi pět dní v džungli týdně bez strůjce tohoto šíleného nápadu a kromě jiného trénování jízdy na motorce, jediného vozidla, které bylo navíc k dispozici v případě nutných nákupů ve vsi.

Motorka, to je jako kolo. Jednou se na ní naučíte jezdit a už vám to z hlavy nikdo nevytluče. Tedy alespoň techniku nezapomenete, ovšem nedostatek praxe se projeví - obzvlášť u některých jedinců - okamžitě. Osvěžovací lekce zanechaly na mém lýtku spáleninu obludné velikosti, ovšem řidičské sebevědomí zůstalo netknuto. Začala jsem se tedy bez dalších potíží a úrazů přepravovat mezi farmou a vesnicí, rozházet mě nemohlo vůbec nic, dokonce ani tlupy gibonů poskakující přes cestu. Až jednou...

Vracela jsem se z ranního trhu, motorka supěla do příkrého kopce a najednou se mi zdálo, že cesta přede mnou lehce poteměla. Když jsem se podívala pořádně, zjistila jsem, že se proti mě nežene dešťový mrak, ale že se blížím ke slonovi, který právě u cesty svačil vzrostlý banánovník. Nevěnoval mi vůbec žádnou pozornost, a nerušeně požvykoval dál. Dospělí jedinci v místních lesích dosahují velikosti obývací stěny a o jejich mírumilovnosti bych si dovolila polemizovat. Poté, co jsem si rozmluvila paniku, zděšené ječení a jiné neadekvátní reakce, vypnula jsem motor a v tichosti vyčkávala, až kolos doobědvá. Neměla jsem odvahu otočit motorku a dát se na úprk, nemluvě o nenápadném proklouznutí kolem slona směrem nahoru. Když už z banánovníku zbyl jen
okousaný stvol u země, zvíře na mě hodilo první, ale stále nezaujatý pohled a odkolébalo se zpátky do hlubin lesa.

Nastartovala jsem a strhla rekord v jízdě do kopce na jedničku a až v bezpečí farmy se mi pořádně rozklepala brada i kolena. Zavolala jsem manželovi, abych ze sebe vykoktala čerstvou historku. Ten byl upřímně nadšen, že máme kolem domu takové safari a projevil hluboké zklamání nad tím, že jsem slona nevyfotila alespoň mobilem.
První týden o samotě jsem tedy přežila víceméně bez duševní újmy.

Víkend proběhl v duchu nakupování malých, žlutých roztomilých kuřátek, najímání brigádníků a dalšího pátrání po fence Penny, které bylo konečně úspěšné! Ale nebyli bychom to my, aby se i nález ztraceného pejska neobešel bez komplikací...

Pokračování příště.

Více fotografií si můžete prohlédnout zde.

http://picasaweb.google.com/hanka.kutova/Lenggong08092008
http://picasaweb.google.com/hanka.kutova/Lenggong0808