Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Nevím, proč u nás nemůže alespoň čas od času proběhnout týden, kdy se vůbec nic neděje. Něco jako malá duševní dovolená. Asi to přivoláváme, jinak si to nedovedu vysvětlit. Svoje lehce osamělé setrvávání na farmě jsem si asi představovala jako Hurvínek válku.

První komplikace nastala, když se poprvé strhnul liják, asi pět minut poté,co manžel odjel za prací do města. Vzhledem k tomu, že hlavní přívod vody do domu odbstarává systém vedoucí z horského potoka, může se stát, že občas zařízení tlak vody po dešti neunese a musí se provést několik manévrů nezbytných k opravě. Přesně to se samozřejmě stalo. Ne že bych teoreticky netušila, jak napojení trubek funguje, ale od teorie k praxi je občas na míle daleko. Absolvovala jsem raději napřed telefonickou poradu s manželem a vypravila se proti proudu řeky. Instrukce zněly velmi jednoduše, řešení se zdálo jednoduché jako facka, a když jsem se po dvou hodinách klení a lopotění na kost promočená vrátila zpátky, zahřál mě alespoň pocit, že přístě už to snad budu mít v malíčku a úspěch se dostaví minimálně o hodinu a několik galonů vody v gumovkách dříve. Ostatně, k tréninku jsem měla po zbytek období dešťů mnoho příležitostí.

Když vám najednou přestane téct voda z kohoutku, máte (tedy alespoň já mám) pocit, že jste o krok pozadu za civilizací, nehledě k tomu, že jste zrovna plánovali prát, vařit a doplnit všechny vodní filtry na pitnou vodu. Jakmile se po otočení kohoutku opět objeví ten čirý zázrak, cloumá s vámi nezřízená radost. A teď si představte, že po triumfálním pocitu radosti z dobře vykonané práce postavíte na sporák konvici s vodou na kávu a zjistíte, že zřejmě vařit nebude, protože vám právě došel plyn. Přesně to se musí stát proto, abyste si příště pamatovali, že máte mít vždycky jeden rezervní do zásoby. Čekaly mě ještě tři dny o samotě, a tak jsem hloubala, zda je pojmu dobrodružně a budu vařit před domem na ohni, nebo ještě dobrodružněji a na motorce si dojedu do vsi pro plyn nový. Běžně vídám místní, jak vzadu na sedadle motorky převážejí všechno od nákupů až po pětičlennou rodinu, a tak jsem sama sebe přesvědčila, že uvázat na motorku cylindr s plynem nemůže být takový problém.

S uvázáním jako takovým problém nebyl, dokonce ani s dopravou prázdného cylindru dolů do vsi. Ovšem cesta zpět, tak ta se zdála nezdolatelnější než kdykoliv předtím. Po každodenních deštích byly některé úseky zablácené tak, že se motorka bořila jako do bažiny s plynem i se mnou. Nakonec jsem se doplahočila až k cíli, poponášejíc plyn a vracejíc se pro motorku a tak stále dokola, takže i moje opomenutá tělesná kondice tu zřejmě dojde svého znovuobrození. Po zbytek mé služby už se nic nepříjemného nestalo, pokud nepočítám nájezd divokých prast na čerstvě rašící kukuřici a probdělé noci jakožto výsledek všech těch divných zvuků, co se ozývají po půlnoci z ožívající džungle.

Když se manžel konečně vrátil, stručně ocenil opravu vody i výlet do vsi, i když na můj vkus chválou šetřil až nemístně. Mnohem víc ho zajímal nákup kuřátek, jednoho z našich budoucích zdrojů obživy. Opět jsme se tedy vydali do vsi, abychom si tam vybrali u velkoprodejdce sto kousků pípajících stvoření. Cestou jsme obnovili opršené letáčky s obrázky našeho ztaceného pejska, i když vzhledem k tomu, jak dlouho už byla Penny pryč, naděje se nám smrskly na absolutní minimum. Na zpátečni cestě, naložené krabicemi s kuřaty, nás zastavil mladý klučina na motorce a oznámil nám, že viděl toho psa, co hledáme! Nechali jsme se navigovat do nedaleké maličké vesničky, kde jsem otevřela překvapením pusu dokořán.

Vystoupili jsme před rozlehlým vesnickým stavením, kde na verandě hlučely čtyři čínské děti a mezi nimi si lebedila naše Penny. Přiběhla až na třetí zavolání, ale nijak nadšeně. Nechala se pohladit a zase se vrátila na svoje původní místo na verandě. To už nám vyšla v ústrety matka dětí, které jsme vysvětlili, že pes je náš a pátráme po něm už několik týdnů. Ukázalo se, že Penny se objevila nedaleko jejich domu den poté, kdy se ztratila, špinavá, hladová a žiznivá po dlouhé cestě a děti nedaly jinak, než že ji vykoupou a postarají se o ni. Nabídli jsme rodině peníze za jídlo a péči, kterou jí věnovali, ovšem v tu chvíli i dětem došlo, co se děje, a tolik upřímného pláče a zoufalství najednou jsem už dlouho neviděla. Na zahradě jsme strávili další hodinu, matka dětem vysvětlovala horem dolem, že pejsek je náš a musíme si ho odvézt. Myslete si o mně, že jsem necita. Děti mě převálcovaly na celé čáře i poté, co jim maminka slíbila pejska jiného. Prostě jsem neměla to srdce jim Penny vzít, obzvláště poté, co jsem viděla, jak je mezi nimi ve svém živlu, šťastná a spokojená. Přece jen, její labradoří část se nezapřela a já jen doufala, že se ve veselé společnosti bude mít lépe než u nás v lese.

Samozřejmě jsem svoje rozhodnutí obrečela. Ještě teď, když to píšu, polykám slzy. Každý týden se zastavíme v jejím novém domově na návštěvě, vždycky nás přivítá a hned zase běží za zábavou. Možná jsem udělala chybu, ale možná jsem tím udělala pejska šťatsnějšího, o sourozencích, kteří se o ni vzorně starají nemluvě. Ať je to, jak chce, následkem jedné ztráty se otevřela kapitola další, ale o té až příště...