Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Stále ještě smutním po Penny a asi je to vidět. A nesmutním jen já, ale i jeji psí kolegyně. To jsem popravdě v návalu emocí nějak nedomyslela, že naše malá nalezenkyně asi ze své samoty velkou radost mít nebude. Snažila jsem se jí věnovat o psí chlup víc, než bylo kdy zvykem, ale pravá záchrana přišla až zvenčí.

Zapomněla jsem se zmínit o jedné věci. Na našem pozemku totiž máme "nájemníky". Ještě před tím, než jsme se na bývalou čajovou plantáž nastěhovali my, objevili prázdné místo s kancelářskými prostorami a bývalou továrnou na čaj místní obyvatelé. A jak už to tak tady na vsi chodí, jedna z čínských rodin prohlásila místo za území nikoho a jala se na malém kousku hospodařit. Na samém začátku našeho pozemku si zařídili citronový sad, který by se jim mohl během dvou let slušně vyplatit.

Po našem nastěhování samozřejmě nastal problém, co s nimi. Seznámili jsme se s nimi krátce po našem prvním příjezdu a popravdě jsme doufali, že to budou typy nerudné a nebudeme mít žádné výčitky svědomí při jejich odsunu. Ovšem rodina se ukázala jako velmi sympatičtí mladí lidé, velice nápomocní ve všech ohledech a navrch, držíce se místní tradice, obdařeni šesti potomky od dvou do jedenácti let. Začali jsme tedy přemýšlet, jak je o byznys nepřipravit a nezadělat si do budoucna potíže, vyhledem k tomu, že sad byl zjevně ošetřován chemií, kterou dle naší smlouvy nesmíme používat. A navíc, opět dle smlouvy, nejsme oprávnění jakoukoliv část pozemku pronajímat.

Absovovali jsme tedy rozhovor s onou rodinou, která sice zabrala dík jazykové bariéře několik dlouhých hodin, ale výsledek byl jasný a pro obě strany vyhovující. Necháme jim ten kousíček země, oni se přeorientují na organickou péči a hlava rodiny si u nás sem tam udělá brigádu bez honoráře. Sice jsme chvíli váhali, zda děláme dobře, ale nakonec se všechny sliby ukázaly z jejich strany splnitelné, Číňan nám občas pomohl, občas poradil, sem tam něco nesehnatelného sehnal, a tak jsme obavy zaplašili během krátké doby. Když jsme přišli o pejska, byl to on, kdo přišel a nabídl nám náhradu.

Jeho bratr dole ve vsi se totiž strará o několik pejsků a vzhledem k tomu, že to pro něj začalo být příliš nákladné, zrovna se poohlížel po někom, kdo by adoptoval alespoň jednoho. Lépe řečeno jednoho trochu většího. Chceme se přijet podívat? Za podívání člověk nic nedá, a tak jsme souhlasili.

Druhý den na nás ve vsi čekala dvouletá rotwailerka Niky. Víte, já mám psy skutečně ráda. Ale tohle není pes, to je pony, koulela jsem zoufale očima, schovávajíc se za manželova záda. Tomu Niky padla do oka hned, jako hlídací pes na farmu se mu zdála ideální. Já si okamžitě představila, jak fenka napřed slupne jako malinu naši pejskovou, k tomu zakousne pár čerstvých kuřátek a dorazí se nejspíš mnou. Musela jsem si chtě nechtě přiznat, že mám vůči této rase předsudky.

A tak jsme se rozrostli o dalšího člena naší farmářské famílie. Seznamováni Niky s naší osamělou fenkou se ukázalo být mnohem jednodušší akcí, než jsem si představovala. S manželem si rotwailerka rozuměla na první pokus, a tak jejich psí sbližování vedl on. Holky na sebe párkrát štěkly, očichaly si všechno potřebné a žádné drama se nekonalo. Se mnou to bylo horší. Niky samozřejmě mou nejistotu musela cítit, a tak mi dávala kapky několik dní. Tu na mě laškovně vyskočila zpoza rohu, semtam si na mě zaštěkala a měla očividnou radost z mých reakcí.

Manžel se nás snažil skamarádit ze všech sil a jednou z taktik byly procházky na vodítku. Niky vedle něho poslušně kráčela jako beránek, ovšem ve chvíli, kdy bylo vodítko předáno mně, během vteřiny se změnila v závodního chrta a já za ní povlávala jako kus hadru. Cvičení ale dělá mistry, takže se situace po pár dnech uklidnila, já nabyla potřebné důvěry k fence a ona zjistila, že neb jsem to já, kdo jí denně nosí jídlo, měla by dodržovat alespoň něco respektu. Po dvou týdnech už manžel nadšeně pořizoval fotografie, kterak já v klidou čtoucí knihu po práci, drbu rotwaileří hlavu, jež mi Niky s oblibou pokládala na koleno.

První vroubek si u nás pořídila poměrně brzy, když objevila výběh s kuřátky. Kdykoliv jsme polevili v pozornosti, sedla si k ohradě a, slintajíc jako o závod, hypnotizovala kuřata. Stejně tak chodila přemlouvat ke kleci králíka, aby se nějak dostal ven. Nedostal. Ale kuřátka ano. Po obzvlášť vypečeném lijáku se uvolnila jedna zábrana v základně plotu, aniž bychom to zaregistrovali. Niky tuto silně zajímavou a lákavou skutečnost zjistila okamžitě, stejně jako kuřata, která se rozhodla vydat na průzkum za plotem. Naštěstí jsme to zjistili včas a tak to odneslo jen jedno.

Ovšem to její chutě ještě posílilo a nebylo síly, která by ji od plotu odtrhla. Sice jsme učinili bezpečnostní opatření všeho druhu, ale odnaučit ji lovit naši zvířenu se ukázalo být během na dlouhou trať. A co hůř, svým loveckým nadšením nakazila i naši druhou pejskovou, která do té doby o kuřata nejevila zájem. A tak nás čekalo několik předlouhých týdnů, kdy jsme se v jednom kuse snažili ty dvě hypnotizérky od plotu dostat a vnutit jim myšlenku, že kuře je k jídlu jedině z rukou páníčků a to v podobě vařené.

Já jsem se pomalu zaklimatizovala na roli samostatné jednotky velící farmě v pracovních dnech, spravujíc pokažený přívod vody či stávkující generátor levou zadní, a všechno se víceméně dařilo. Ale jak už to bývá, neříkej hop... Nemám pravdu?