Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Tak já se vám k něčemu přiznám. Víte, někdy ten celý bláznivý podnik nezvládám. Ačkoliv se i nepříjemnosti snažím vidět s humorem nebo aspoň nadhledem, občas se někam zavřu a docela potichu si pobrečím. V horším případě to není v koutě a o samotě, ale nahlas a před manželem, v rámci toho, jak se mu snažím vysvětlovat, že mi ta aklimatizace na člověka víceméně přírodního trvá na můj vkus dlouho. Někdy nepomáhá ani civění do údolí na pompézní východ slunce a klidně bych ho na minutu vyměnila za scénu z nejfrekventovanější křižovatky v hlavním městě v pátek odpoledne.

Záchranou jsou mi v takových chvilkách pejskové, mobil a internet. Manžel ani moc ne, vzhledem k tomu, že toho má sám nad hlavu, nejspíš bychom se navzájem ubili nářky i přes jeho věčný optimismus. Samozřejmě většinu času si uvědomuji, že tenhle blázinec je víceméně dočasný, a ačkoliv práce nikdy nebudeme mít málo, s časem a zkušeností nám odpadne spousta vyčerpávajícího stresu. Doufejme.

Když jsme jedné soboty vyrazili jako obvykle na místní trh, zrovna ve mně doznívala jedna z mých zoufalých nálad. V tu chvíli mi padlo oko na řeznický stánek, tedy respektive k nohám řezníka, kde se choulilo maličké kotě. V hlavě mi bleskl obrázek mé kočičí společnice, která v Plzni odchovala u nového majitele už pěknou řádku potomků, a srdce mi zjihlo. Řezník mě ujistil, že si rozježené stvoření můžu vzít, neb je jen jedním z haldy kočičích bezdomovců a ke všemu se ho matinka rozhodla již více nekrmit mateřským mlékem. Bylo mi ho líto a manžel proti mým plánům zachránit kotě nic nenamítal. Sotva čtyřtýdenní kotě mělo zjevně náběh na koliku a netvářilo se na mou náruč příliš nadšeně.

Vzhledem k neexistenci veterinární kliniky v našem blízkém okolí, jsem po telefonu prokonzultovala stav kotěte s naším bývalým veterinářem z Kuala Lumpur, který mě zavalil hromadou rad, ale velké naděje nepřipouštěl. I přesto jsem se kotěti věnovala, jak jen to šlo, a snažila se rozmasírovat jeho nafouklé bříško. V polovině dne se dostavil první výsledek v podobě nepěkného znečistění mých kalhot a spokojeného zamňoukání. K pití vody z misky se mi ho podařilo přesvědčit až k večeru, po mnoha bojích ve snaze ho napojit alespoň injekční stříkačkou. Večer svůj polední úspěch zopakovalo ve znásobeném provedení a opět na mém klíně, který se takto jevil jako nepopíratelně léčebné prostředí.

Druhý den se kotě ukázalo mnohem veselejší a jeho břicho přestalo připomínat nafukovací balónek. Dostalo svoje místo v obýváku, do dveří byla nainstalována proti-psí přepážka, která samozřejmě naše psí holky moc zajímala, tedy respektive její důvod. Rozhodla jsem se kotě holkám předvést a dát jim vědět, že jsme ubytovali nového člena domácnosti, nikoliv hračku pro jejich potěchu. Za asistence manžela dostaly mrňouse k očichání. Huby se bez zájmu vrátila k pozorování kuřat, ovšem Niky se ve vteřině stala strážkyní obýváku. Proseděla tam bez hnutí předlouhé chvíle, dokud nebyla odhalena a odvolána. Celý den jsem kontrolovala kotě, Niky, kuřata, a tak stále dokola až do večera, abych v tom mohla ráno pokračovat. Kotě se mi jaksi nezdálo, a tak jsme se rozhodli pro výlet do města, kde navštívíme veterináře a zařídíme několik dalších nezbytností.

Když se mi podařilo konečně najít vhodnou přepravku, najednou se odehrál zrychlený film: manžel zvedá kotě vedle dveří, ja držím přepravku a Niky se bleskovou rychlostí natáhne přes přepážku, hlasitě klapne čelistmi a já nevěřím svým očím. Ve Vláďově ruce leží bezvládné kotě, manžel volá zpět Niky, která utíká ven za dům. Niky se dostalo řádného ponaučení, ale kotěti už to nebylo nic platné. My jsme dostali jasný kopanec a museli jsme si přiznat, že ne na všechno jsme připraveni a občas jednáme neuváženě. Přece jen přinést si kotě k rotwailerce jen málo tknuté výchovou nebyl z našich nejlepších nápadů. Zintenzivnili jsme psí výchovu a kdo ví, třeba tu dvouletou divošku jednou zvládneme natolik, že s námi i kočka bude moci beze strachu bydlet.

Potkala nás ještě jedna nepříjemnost v tomto období a opět způsobená naší neuvážeností. Zmiňovala jse se o čínské rodině, která na našem pozemku hospodaří a stará se o citronový sad. Bohužel, ukázalo se, že se rozhodli naši úmluvu ignorovat a jednoho dne jsme sad objevili odplevelený pomocí jedu a všude kolem poházené krystaly průmyslového hnojiva. Vzhledem k naší smlouvě s pronajímatelem, je to pro nás platná vstupenka na představeni „Vyhazov“. Museli jsme si vážne promluvit s hlavou rodiny, kterážto zahanbeně přislíbila, že se to nebude opakovat, a čekala nás ještě nepříjemná povinnost nahlásit na místní policii, že „někdo“ nedovoleně hospodaří na našem pozemku. To pro případ, že se někdo z pronajímatelů objeví dřív, než vypálené plácky kolem stromů zarostou a hnojivo bude přemoženo kompostem. Zauvažovali jsme o tom, že Číňanům vyplatíme náklady za zasazené stromy a budeme se o ně raději starat sami, ale rozhodli jsme se dát jim šanci. Jestli je to správně nebo ne, ukáže čas.

Mračna nikdy netrvají věčně, a i když tohle povídání dnes nemá příliš veselou notu, vězte, že sluníčko často zasvítí i mezi bouřkami. I u nás.