Reklama: Základem každé pracovny jsou kvalitní kancelářské židle . Na Hawaj.cz si vyberete tu pravou přesně podle vašeho stylu.  

Cestování po Šumavě 4.díl

Cestování po Šumavě 4.díl

Zastávala jsem názor, ze pokud se mám plazit na Velký Javor (německy Grosse Arber, nejvyšší hora Šumavy ležící na německé straně pohoří) tak každý kilometr, který nemusím ujít vlastníma silama, se hodí. A tak jsme v úterý ráno vstávaly už o půl osmé, abychom stihly autobus do Rudy. Máme smůlu, autobus nám ujel před nosem. Nedá se nic dělat, prostě ty necelé 3 kiláčky do Rudy ujdeme. Ještě jsme cestou na kraji Rudy našly drogerii (kterou jsme den předtím přehlídly) a zakoupily opalovací krém.

Našly jsme hotel Ostrý i autobus pod jeho terasou, pouze po řidiči nebylo ani památky. Přišel 20 minut po odjezdovém čase, podivnou, velice težko srozumitelnou směsicí německo-česko-slovenských slov pravil, ať si pospíšíme, že nechce mít zpoždění. Když jsem mu česky sdělila, že chci dvě jízdenky pod Javor, tak mi onou záhadnou hatmatilkou oznámil, že Javor nezná. Ok chci dvě jízdenky pod Grosse Arber. Jsem tam kde jsem byla. Zasahuje dcera a lámavou němčinou požaduje totéž.

Má smůlu, pan řidič ji odpověděl slovensky. Natož jsem začala ztrácet trpělivost a panu řidiči jsem evropskou směsicí oznámila, že se s ním budu klidne bavit česky, slovensky, anglicky, dánsky a dcera eventuelně i španělsky, ale německy z nás víc nedostane. Zarazil se nad možností komunikovat s námi dánsky a pravil, že chce 6,50 Eura. Mám český koruny, 50-ti eurovou bankovku a Visa kartu. Pan řidič nemá dostatek drobnýc h, je to jeho první cesta toho dne. Snažila jsem se mu onou záhadnou evropštinou , kterou jsme dosud tak úspěšně komunikovali, vysvětlit, že je na území České republiky a autobus má ceskou SPZ tudíž logicky vyvozuji, že by měl vzít za vděk českou měnou a jsem ochotna, pro zjednodušení, platit kurzem 1:30 byt aktualní je nějakých 28,80kc. Neuspěla jsem, buď Euro a nebo můžu šlapat pěšky.

Ti dva chlapící ve fronte za mnou, se výborne bavili, asi si zažili podobnou kominukaci s panem řidičem dříve na vlastní kůži. Dcera to neunesla a odněkud ze dna batohu vyhrabala deseti euro bankovku. Pan řidič nám vrátil v 50 centech, což dcera uvítala výkřikem ”hurá můžu si vyprat” (u ní doma v prádelně stojí pračka prádla 1,50 Eura, ale automat bere z nějakého nevysvětlitelného důvodu pouze padesátníky). Vyjíždíme s 30minutovým zpožděním, který, jak nám pan řidič celou cestu vysvětloval, je naše vina. Pod Javorem vystupujeme a shodly jsem se, že zpátky s tímhle bláznem nepojedeme. Dcera se mě snaží přemluvit, že si ten drobný kopeček vyjdeme. Mě se zastavuje dech jenom když se na něj podívám, natož abych se plazila nahoru a lžu potomkovi, že ty klaustrofobicky vypadající kabinky lanovky jsou v podstatě velice pohodlné a vzdušné a určitě zcela bezpečné.

Nakonec i ona uznala, ze výstup asi tak 3km vertikálním směrem není nejlepší nápad a šly jsme si koupit jízdenky. Kdybych tušila, že mé jazykové dobrodružství toho dne ještě neskončilo, možná bych se i nechala ukecat na pěší výstup. Nejprve jsem pani v okýnku vyložila svou žádost anglicky, smůla paní neumí. Dcera zopakovala totéž lámanou němčinou, smůla paní to přeslechla jelikož se zrovna pootočila ke kolegyni, která ji střídala. Nová paní byla asi nedoslýchavá, protože i když dcera 2x zopakovala svou žádost pořád se ptala was? a moje angličtina ji nechávala naprosto nedotknutelnou. Nakonec jsem se snažila domluvit rukama, paní vydala blíže neurčitý zvuk a hodila po nás dvě jízdenky. Německý zvyk pozdravit a poděkovat se jí pravděpodobně nedonesl. S řidičem autobusu jsem se aspon zasmála, tahle baba mě vytočila tak, že jsem měla chuť si jít na ni stěžovat.

Dcera mě od okýnka naštěstí včas odtáhla s tím, že jdeme na lanovku dokud si to ona nerozmyslí. Přiznávam, že kabinky byly ve skutečnosti ještě klaustofobičtější než na první pohled a já si vyslechla přednášku na téma bezpečnosti, úrazů a kolik kde a kdy spadlo jakých vleků a lanovek. Musím se přiznat, že ten neuvěřitelný přehled o všem možným i nemožným, jaký dcera má, mi občas přímo šíleně leze na nervy! Ve zdraví jsme vyjely nahoru, tam jsme se polily opalovacím krémem a vysláply si posledních pár metru na 1456metrový vrchol nejvyšší hory Šumavy. Sluníčko pálilo a výhled byl přímo fantastický.  

Jako největsí problém toho dne se ukázalo, najít cestu dolů. Nahoře na vrcholu bylo hned několik možností pro turisty, ale všechny trasy se vracely zpátky k lanovce. Dceru napadla fantastická myšlenka, že bychom mohly přes kopce dojít až zpátky na Špičák. Obávala jsem se, že dostala úžeh. Ale mami vždyť jsme na nejvyšší hoře takže logicky cesta musí jít z kopce dolů. Ano jde z kopce dolů, ale přes dalších několik kopců, jejichž výška dosahuje dost blízko k 1200m.n.m., navíc chráneným pásmem se zákazem vstupu na Jezerní stěně. V očích dcery drobnost. Nakonec jsme se dohodly, že sejdeme k Velkému javorskému jezeru a tam uvidíme kudy dál. Cesta byla poměrně krátká, něco kolem 3km, z kopečka dolů, občas po zadní části těla a vedla většinou lesem. Německé turistické značení jsem poslala ke všem čertům s tím, že kolem Javoru vede silnice a pokud sejdeme z cesty tak někde na tu silnici musime tak jako tak narazit.

U jezera jsme si daly pauzu, poobědvaly, pokochaly se přírodou a šly hledat cestu. Našly jsem velice pěknou lesní cestu a podle ukazatele bychom měli dojit do Bavorské Železné Rudy za 2,5hodiny. Po asi tak necelým kilometru se z cesty stala kamenitá pešina, která dalších 5-6 km klesala místama skoro pod kolmým úhlem. Někde v polovině téhle šílenosti jsme potkali dva mladíky s horskými koly na zádech. Dcera z toho usoudila, že už brzo musíme narazit na normální cestu, protože žádný šílenec by celou cestu nenesl kolo. Omyl! Cesta se proměnila v potok a nová směrovka pravila, že nám zbývají k cíli 3 hodiny.  Společně s německým turistickým značením jsem poslala do háje i jejich časové a vzdálenostní údaje.  

Když jsme konečně spadly do údolí (sestupem se to rozhodně nazvat nedá) byly jsme o asi tak 1000 skrábanců, modřin a puchýřů bohatší. V údolí jsem našla asi tak 20 směrovek, všechny ukazující různě náročné trasy zpět k vrcholu, ale ani jednu někam do civilizace. Nakonec jsem šla vyzpovídat domorodce – on neuměl kváknout anglicky a já německy. Konverzovali jsem rukama, abych se dozvěděla, že Bayerisch Eisenstein je asi 10minut támhle tudy. To nevypadá špatně a vydaly jsme se dál. Ve městě jsme na nádraží zjistily, že vlak jede až za hodinu a nás nenapadlo nic lepšího než, že nebudeme čekat a dojdeme do české Źelezne Rudy. A nepůjdeme po silnici, tady lesem kolem trati přece musí vést nějaká cesta – aspoň moje předpotopní mapa to tvrdila. Což o to cesta tam vedla a velice upravená, ale bůh ví kam. Když se nám zdálo, že už jdeme dost dlouho a přes les začala prosvítat Ruda, ovšem cesta pokračovala opačným směrem, vzaly jsme to přes les.

Vlak, na který jsme v Bavorsku nechtěly čekat, nám v Čechách ujel. Musím se přiznat, že na zbylé necele tři kilometry na Špičák jsem už neměla sílu a s radostí jsem si počkala na autobus. Do postele jsme se ten večer plazily po čtyrech a k večeři jsme měly sušenky, protože ani jedna z nás nebyla shopna sejít těch pár schodů dolů do přízemí pro rohlíky a něco na ně.

Linda


18.7.2014   Rubrika:   |   Komentářů 9   |   Doporučit článek   |   Vytisknout

Hodnocení článku: 2,7/5   Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1   2   3   4   5  

 

Diskuse ke článku - Cestování po Šumavě 4.díl

Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Petruša
Petruša - 22.7.2014 19:09

Almega: prošíváš nití???

 
Petruša
Petruša - 22.7.2014 19:08

no ty jo...holky já vás obdivuju, já bych na takový dobrodrůžo neměla, bála bych se jít někam kde neni jasně daná cesta,určitě bych se ztratila ( německy neumim vůbec a anglicky blbě)

 
Petruša
Petruša - 22.7.2014 19:02

tak jsem teprve dneska objevila 4. díl, když jsem si všimla pátého a říkala si že jsem četla jen tři smajlik - 68

 
Beatrice
Beatrice - 21.7.2014 8:43

Před rokem jsme jeli na Velký Javor. Nahoru pěšky - to docela šlo. Směr jednoznačný. Ale pokud jsme chtěli jinou trasou dolů, tak to bylo podobně hororové. Značení tam bylo sporadické, spíš žádné. U lanovky jsme měli zaparkované auto, tudíž jsme se museli k němu dostat. Obešli jsme celý kopec a jediný orientační bod byl německý pár s obrovským psem, který parkoval vedle nás. Několikrát jsme je cestou zahlédli, takže jsme jen doufali, že se tlačí k autu.

 
Jarča*
Jarča* - 18.7.2014 9:19

na Javor jsem vždycky chtěla - asi to přehodnotímsmajlik - 68
Jinak, holky, nad vašimi výkony klobouk dolůsmajlik - 105

 
Almega
Almega - 18.7.2014 8:14

Když dovolené,tak dobrodružství....Já osobně mám po pár km puchýře,ať si vezmu na nohy co chci,byť třeba rozšláplé tzv.osvědčené...Takže nejdříve puchýře,pak je prošívám nití a až tak ob den se už dá chodit. Hned bych se taky někam vydala,ale ještě není ten pravý čas!

 
evropka
evropka - 18.7.2014 4:18

obrázek - 82_2_.gif

 
kubikm
kubikm - 18.7.2014 0:23

my to tom známe, akorát tedy jsme tam byli ještě před plyšákem, tak jsme zažili číhající pohraničníky a nějaká jiná Ruda pod nám nepřišla ani na myslsmajlik - 16smajlik - 16

 
kubikm
kubikm - 18.7.2014 0:22

smajlik - 34smajlik - 34to mám radost, že jsem nejela s vámasmajlik - 34

 

Sponzori

Prohledej


Výherci v soutěžích

Anketa

Zpívám rád a je to na mě doufám znát...

Zpíváte si občas doma?

Celkem hlasovalo 84426.
Archiv anket.