Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Minulý týden se pod jedním naším článkem rozpoutala poměrně obsáhlá a bouřlivá výměna názorů na téma výchova dětí. Kromě jiného zazněl i výraz "americká výchova“. Většina z nás jistě tuší, co se za ním skrývá. Za velkou louží platí na děti poněkud jiná měřítka a také tam mají odlišné zákony.

Protože jsem se chtěla o životě, ale hlavně výchově dětí v Americe dozvědět více, zeptala jsem se naší čtenářky Speedy, která žije v Kanadě, jak to tam vlastně chodí. Jestli vás to také zajímá, můžete si přečíst informace přímo od zdroje.

Jak ses vůbec ocitla v Kanadě a jak dlouho tam žiješ?

Do Kanady jsem se provdala zhruba před čtrnácti lety. Mé začátky byly nad pomyšlení krušné, i když se zdaleka nemohu srovnávat s emigranty, kteří sem přišli často jenom s kufříkem a bojovali o holou existenci. Já jsem přišla do pohodlného hnízdečka, leč ani tento fakt nezmírnil můj neutuchající stesk po domově.

Do jaké míry se tvůj život změnil?

Život se mi přetočil doslova o sto osmdesát stupňů. Doma jsem byla zvyklá rozhodovat za sebe sama. První manžel byl uzurpátor, a tak byl záhy odstaven od lože i stolu, a já jsem pak proplouvala životem nezávisle a až na pár kopanců i v relativním klídku. Jako člověk velice společenský jsem měla kamarádky, chodila do divadla, na koncerty a na různé akce. Také jsem měla štěstí na slušnou práci a připravovala se na nadcházející studia na vysoké škole. Byla jsem zvyklá si po práci skočit s kámoškami na kafíčko či na dvojku, probrat, co je nového, a potěšit se jejich přítomností. 
 

A to se po tvém přestěhování radikálně změnilo...

Ano. A to doslova. Během pár měsíců bylo všechno úplně jinak. Přestěhovala jsem se na nádherný veliký pozemek, prakticky na úpatí lesa, s výhledem na moře. Což o to, oko bylo sice hýčkané, ale pokecat jsem si mohla leda tak s medvědy. Muž byl od rána do večera v práci a já neuměla ani řídit, abych alespoň občas někam vypadla, a také jsem neuměla ani slovo anglicky. Neptejte se mě, jak jsem přežila své začátky v Kanadě, protože to dodnes nechápu.

Co ti nejvíce pomáhalo?

Můj muž. Něco mi našeptávalo, že takový chlap, jako je on, mi už nikdy přes cestu nepřejde a že další osudová nabídka se konat, nebude. Taky mi hodně pomohl internet a tehdy začínající publikování českých periodik na něm.

Co tě v Kanadě nejvíce překvapilo – v tom dobrém slova smyslu?

Stručně bych to nazvala "klid a slušnost“. Je fakt, že jsem nežila ve velkoměstě, kde je to jiné, obecně mi ale lidé připadali strašně uvolnění, zdvořilí, nikdo nekřičel v obchodech, nestrkal se, nepoškleboval se na ulici podivným vizážím. Já, ač vcelku slušně vychovaná, jsem si místy připadala i docela buransky – třeba když jsem zvýšila hlas na veřejnosti, ať již z jakkoli oprávněného důvodu. Prostě neovládat se a rozčilovat se kvůli každé blbosti tu není "in“.

Co tě naopak překvapilo nemile?

V přímém protikladu ke slušnosti dospělých je zarážející nevychovanost dětí. Teď mluvím povšechně, samozřejmě znám rodiny, kde rodiče své děti skutečně vychovávají (ona je to pěkná dřina) a je milo s nimi pobýt.

Jak se ta nevychovanost projevuje?

Vůbec si nepamatuji, že bych v Čechách kdy viděla děti na veřejnosti takhle vyvádět v tak hojném počtu. (Vždycky, když se vrátím do Čech, nezapomínám české děti vychvalovat až do nebes.) Tady je celkem normální vřískání, mlácení rodičů, házení sebou na zem v obchodech atd. A to vše za naprosté lhostejnosti či bezmocného přihlížení rodičů. Kdysi tu byla na návštěvě moje kamarádka z Čech. Když viděla, jak můj vyvdaný vnuk pochoduje v restauraci na stole mezi talíři či v obchodech utíká mezi regály a shazuje vystavené zboží na zem, omluvila se mi. Prý mi křivdila, když si myslela, že to při vyprávění přeháním, protože ho nemám ráda. Ale že skutečnost je třikrát horší než mé vyprávění.

To je skoro jak horor. Opravdu je to tam normální?

Musím říct, že jenom fakt, že moje vyvdaná dcera se svými dětmi nežila s námi, zřejmě zachránil naše manželství. Druhá dcera je ale pravý opak. Má tři děti a všechny jsou naprosto v klidu, vychované, slušné a spokojené. Také je zajímavé, že zde neexistují dětské domovy ani polepšovny. Když je nějaká rodina totálně nefunkční, bývá dítě umístěno do náhradní rodinné péče. Ovšem s jakým výsledkem, to je ve hvězdách. Taky zde žije hodně dětí na ulici, což je velmi smutný pohled.

Čím si myslíš, že je ta "zpovykanost" některých dětí způsobená?

Zdejší děcka mají materiálně snad všechno, a stejně je v nich často jakási agresivita a hněv. Myslím, že je to i v nedostatku času rodičů, ta nespokojenost přece musí z něčeho pramenit. Pokud přežijí děti i rodiče pubertu (nezřídka se člověk stane svědkem toho, jak puberťáci řeknou rodičovstvu "f..k you“), nastane obrat. A sice tehdy, když se děti po studiu dostanou do pracovního procesu a teprve tady se učí, co je to skutečný život. A mnohdy je to pro ně i velice tvrdé. V práci totiž není myslitelné chovat se jako doma, kde rodiče sklapli patky a všechno se smělo.

Takže po pubertě nastává něco jako přerod v nového člověka?

Ano, z nesnesitelných pubošů se stávají docela fajn mladí lidé. Je to vidět v obchodech, restauracích, všude, kde mladí pracují, často při studiích. Pochopitelně, že děti, které mají z domova slušnou výchovu a sociální návyky, to mají jendodušší.

Speedy, moc děkuji za zajímavé vyprávění. Na závěr ještě jedna otázka: považuješ Kanadu za svůj domov, nebo se ti stále stýská po naší zemi?

Dnes už jsem v Kanadě slušně zaběhnutá, ale ten stesk po domově mě snad nikdy nepustí. Snažím se jezdit do Čech, jak často to jde, a pak se zase těším zpátky sem. Zřejmě taková schíza na doživotí. Mohlo by ale být hůř. Jsem fatalista, takže věřím, že přesně takhle to v mém životě mělo být.

Určitě ano. Ještě jednou díky za rozhovor a hodně štěstí!