Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Kalifornie měří na délku 770 mil, to jest 1240 kilometrů. Na severu tvoří hranici dvaačtyřicátá rovnoběžka, nejjižnější bod je na 32°30' severní šířky. Pro představu - severní hranice je na úrovni Říma, jižní zhruba odpovídá marocký Marákeš. Evropa je ovšem ohřívaná teplým Golfským proudem, kdežto západní pobřeží Severní Ameriky omývá studený proud z Alajšky. V Kalifornii je tedy chladněji ve srovnání se stejnou zeměpisnou šířkou v Evropě.

Nicméně jako hrubá představa o podnebí to snad stačí. Pro většinu Kalifornie platí střídání zhruba dvou ročních období - sucha a dešťů. Na severu prší od října do dubna, na jihu jen od listopadu do března. Sever je chladnějí a vlhčí než jih. Až potud je vše logické.

Kalifornské pobřeží v březnu, kousek na jih od Monterey, inspirace k Ostrovu pokladů R. L. Stevensona

V červnu se pobřeží se choulí pod pokličkou inverze, zatímco seno na kopcích se rozpaluje do zlatova

Mnohem markantnější rozdíly v podnebí totiž vedou Kalifornií napříč. Úzkému pruhu kolem Pacifiku vládne zcela zvláštní počasí. Oceán má na úrovni San Francisca celoročně nějakých patnáct stupňů Celsia. Teplot vhodných pro koupání lidí (děti v tomto případě zcela zjevně nejsou lidé, protože se ráchají kdekoliv a kdykoliv) dosahuje až někde kolem Pismo Beach (San Luis Obispo). A musím říct, že i tam jsem odmítla do vody vstoupit dále než po kolena.

     

Obrovská vodní masa Pacifiku ochlazuje prudce vzduch v nejnižších vrstvách. Na pevnině se zase polopouštní krajina rozpaluje a ohřívá pevninský vzduch. Ten stoupá, tlačí se nad oceán - a vytvoří nad chladnou vrstvou pokličku. Letní přímořské inverze jsou tu nechvalně proslulé. Ony jsou příčinou pověstných sanfranciských mlh. Není náhodou, že turistické obchody na pobřeží nabízejí uprostřed léta flísové bundy a kulichy. Letní mlha a lezavost se drží jen zhruba míli od pobřeží. O to větším šokem je teplotní zlom. I my, mazáci, jsme se jednou nechali načapat a v Monterey pak narychlo kupovali dlouhé kalhoty a ponožky, abychom nezmrzli.

Východní strana Sierry Nevady je i v únoru ostrým rozhraním hor a pouště. Na svazích se lyžuje a v údolí je to na triko a krátké kalhoty

Vánoce přicházejí a Fremont Peak se zelená

 

Zima je naopak na pobřeží vlídná. Pacifik má stále patnáct stupňů, inverze se nekoná a za slunečného dne může být pláž plná naháčů, kteří v závětří prohřátého vzduchu chytají bronz - klidně uprostřed ledna.

Jakmile překonáte pobřežní pás, ocitnete se v milosrdných subtropech. Vzduch je stále ochlazován Tichým oceánem, ale nedosáhnou tam letní inverze. V létě budete mít snesitelných pětadvacet až třicet stupňů a osm měsíců v roce bezchybně modré nebe. V zimě občas zaprší, občas přijde bouře. Denní teploty se stáhnou někam k patnácti až osmnácti stupňům, noční zhruba k deseti. V lednu a únoru mohou přijít dokonce přízemní mrazíky. A pokud máte v okolí vyšší kopce, dá se zahlédnout i sníh. Nicméně zima je skutečným vegetačním obdobím. Vyroste křiklavě zelená tráva, narodí se mláďátka - žádná šedohnědá smutná krajina. V létě tráva uschne do zlatova a teprve říjen vyšisuje barvy natolik, aby vypadaly smutně a podzimně. Tato oblast má - podle mě - nejpřijemnější podnebí.

     

Když se přesunete ještě kousek na východ, zmizí postupně kopečky a ocitnete se v Central Valley. Zemědělská základna Kalifornie je turisticky nezajímavá. Pole, pole, pole, sady, pole a zase pole. Vše v placce, v zimě bláto, v létě pařáky, při nichž se nehne ani lísteček. Zemědělství závisí především na zavlažování, takže všude kanály a trubky. Pokud přežijete zemědělské aroma, čeká vás sladká odměna.

Sierra Nevada - drsná divočina ve 3,5 km nad mořem

Východní strana Sierry - pouště za Sněžnými Horami.

Pole začnou být kamenitá, pomalu se objevuje skalnatá step, vhodná tak maximálně pro chov dobytka. Postupně začne zarůstat stromy, ze skal se stanou hory a jste v Sierře Nevadě. Španělé věděli moc dobře, proč toto 400 mil (650 km) dlouhé pásmo pojmenovali zrovna "Sněžné pohoří". Jednotlivé vrcholky se hravě sápou na čtyřtisícovou hranici. Mt. Whitney je se 4421 metry nejvyšší horou kontinentálních USA (nejvyšší hora USA vůbec, Mt. Kinley, se nachází na Aljašce). Hory zadržují neuvěřitelné množství vláhy. Ročně tu napadne klidně až deset metrů sněhu. Nástup zimy může být velmi prudký, ze dne na den se ochladí, přijde blizzard a horská služba má plné ruce práce. Zhruba v listopadu se zavírá většina průsmyků a až do jarního tání (květen - červen) musíme masiv objíždět.

     

Východní část Kalifornie je v dešťovém stínu Sierry. Právě zde najdete slavné Údolí smrti. Nenechte se mýlit - i tady navzdory jménu kypí život. A když občas zaprší, změní se vyprahlá krajina v kvetoucí zahradu. Déšť může ale přinést i smrt. Kamenitá půda je sluncem vypečená do tvrdosti betonu a má velmi malou absorpční schopnost. Voda po ní stéká a i mírný deštík může způsobit "flash floods". Voda se přihne, strhne silnice, mosty, kopce, turisty - a zase zmizí. Přes toto nebezpečí zůstavají zimní měsíce nejvhodnější dobou k návštěvě pouští. Neobvyklá květena a příjemné teplo jsou určitě větším zážitkem než letní rozpálená pustina.

Záplavová výstraha v poušti vypadá dost nesmyslně

Tak nám v poušti napršelo...

My žijeme v oblasti sanfranciské zátoky, dost daleko od pobřežních inverzí i rozpáleného vnitrozemí. Užíváme si příjemného, teplého, slunného léta a mírné zimy. Máme v dosahu oceán i velehory. Obzvláště půvabné jsou zimní výpravy. Naložíme lyže a péřovky, projedeme skrz kvetoucí sady Centrálního údolí do hor, zalyžujeme a pokračujeme do pouště. V Údolí smrti sklízejí lyže na střeše pobavené pohledy, ale my víme svoje. Změna je život.