Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jistě to znáte. Sídliště (i když nám se zdá hezké), plné paneláků, aut a malých dětí. To není to pravé ořechové. Každý hezký víkend odjíždíme na výlet. Vše potřebné jsme naložili do auta a hurá z města ven. Co to je, to potřebné? Stan 2 x 1m, deky, dva spacáky, něco jídla a tři děti – 2, 6 a 9 let. Výlety do známa i neznáma; objeli jsme skoro celé Čechy. Za jiného počasí jsme jezdili na výlety do širokého okolí. Celé dva roky kočovného života jsme snili o něčem malém, co by bylo jen naše a pro nás.

Až nám jeden kamarád pověděl o prázdné chaloupce a sdělil nám jméno a přibližnou adresu majitele. Při návštěvě jsme zjistili, že se s majitelem známe ze sídlištní prodejny potravin a že se i zdravíme. A tak nám zapůjčil klíče, sdělil cenu a my jsme se vyrazili podívat na tu vysněnou chaloupku.

Žena vzala jídlo a další, já klíče od chaloupky, spočítali jsme děti, přehlédli jejich hračky vytříděné na chalupu a vyrazili jsme. Auto bylo plné věcí a dobré pohody. Manželka – velitel vozidla a naší rodiny – měla na kolenou itinerář. Jedeme výpadovkou na Pelhřimov, potom odbočit na Telč a pak dále na Batelov. Tam přes koleje, dále do Panských Dubenek a v nich za hospodou doprava. Až uvidíme břízu, tak zase doprava, přes pr... a jsme tam.

Omlouvám se za ten výraz, ale tak nazývají okolní lidé tuto malou vesničku, kde prý nejsou ani vlci, co by dávali dobrou noc.

Onou vesničkou jsme projeli a blížili se k "naší" obci. Přijíždíme na náves, nesměle vystupujeme z auta, sledujeme pohyby záclon v oknech a začínáme hledat (možná tu naši) chaloupku. Tady se trochu zdržíme.

Představte si kruhovitou náves velikosti fotbalového hřiště. Prostředkem vede silnice. Na jedné straně rybníček, veliká lípa, pomníček, autobusová zastávka a pár chaloupek. Na druhé straně chaloupky do půlkruhu, obecní pumpa, mlékovnice a uprostřed půlkruhu zahrádka. Co s námi tato zahrádka později zažila, to je na několik příběhů.

Stojíme u auta a vybíráme tu "naši" chaloupku. Jedna hezčí než druhá. Zdejším sedlákům se dříve zřejmě dobře dařilo. Vydáváme se na podrobný průzkum, hledáme číslo 5. Nemůžeme to najít, až nás děti upozorní na malou chaloupku, vyhlížející "nic moc". Asi tu bydlel nejchudší obyvatel vesničky.

Nedůvěřivě přistupujeme k vratům. Odemykám a otevírám. Žena se rozpláče, děti prchají do auta. Já hrdinně vstupuji na dvůr, na kterém by pohodlně zaparkovalo šest autobusů a který je plný dvoumetrových kopřiv. Pohled z návsi byl pohled na zámek. Pohled ve dvoře a pohled na kopřivy žena nevydržela. Se slovy: "Ty vypůjčené peníze budeme splácet tvrdou prací, za to ty prachy nedám," se otáčí a odchází.

Ve vratech se srazí s prvním sousedem. Je to starší pán. Ženu omrkne, jde ke mně a říká: "Dobrý den šéfe, to budete kupovat?" Žena vyhrkne "NE!" Když se soused ujistil, kdo jsme, seznamuje nás s historií. Je to nejchudší chalupa, bývalá kovárna, a přes dvůr vede obecní cesta. To už do dvora opatrně nakukují děti a souseda slušně pozdraví. Ten zhodnotil situaci takto. "Šéfová, vypadáte pěkně, děti máte vychované, a když přijedete za týden, tak vám ty kopřivy poseču. Určitě se vám tady bude líbit."

Poděkovali jsme a zavřeli za sousedem vrata. Lákaje ženu na polibky jsem se pomalu přibližoval k chalupě. Když jsem jí slíbal slzy, začali jsme s prohlídkou. A tady začal náš chalupářský život.

Když jsme odjížděli, žena říkala, že svoje peníze tedy na chalupu nedá. (Dnes zase nedá chalupu, to prý radši mne.) Cestou domů jsme zabloudili, protože z téhle strany není vidět ani bříza, ani hospoda.