Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Tak jsme zase zpět v Thajsku, tedy alespoň virtuálně. Po prohlídce chrámů hlavního města jsme se vydali nakupovat na největší víkendový trh na světě, Chatuchak market. Ve stejnojmenné čtvrti se rozkládá na ploše 1,13 km2 , což v praxi znamená přibližně 15 000 prodejních stánků a 200-300,000 návštěvníků denně. Zní to děsivě, že? Ale to není nic proti skutečné návštěve tohoto nákupního ráje.

Nějak jsem netušila, co mě čeká. Slyšela jsem už historky o lidech bloudících mezi stánky, dokonce i manžel má jednu, jak kdysi dávno u Chatuchaku zaparkoval auto a pak se tři hodiny bavil jeho hledáním. Ovšem to, co jsem viděla, mi vzalo dech. Podle mapky je tržiště rozděleno do jednotlivých sekcí. Na jižní straně najdete vše od zvířátek nebo akvaristiky, o pár bloků dál oblečení, za pátým stánkem zprava, hned vedle občerstvení, tak tam seženete látky a nádobí z Barmy... Zatočila se mi hlava už jen při pročítání mapky. Nějak jsme si vytyčili směr a cíl, nadechli se a ponořili mezi proudící davy.

Zpočátku jsem byla nadšená pestrostí nabídky, exotickým zbožím a především zvířecí sekcí, kde jsem při drbání třetího retrívra snovala plány, jak ošálit pány uředníky na malajských hranicích a dovézt si jedno štěně domů. Nebo radši dvě. A ke štěňatům ještě papouška, rybičky a bílého králíka... A manžel už mě táhl směrem ke stánkům s oblečením, protože doufal, že tam se budu projevovat o něco rozumněji. Obhlédla jsem ceny versus kvalitu a usoudila jsem, že předražené butiky v centru města stroprocentně nakupují zde, aby pak vydělávaly na nic netušících turistech.

Pamatujíc na fakt, že nemáme nafukovací kufr auta a ani bezednou peněženku, urvala jsem se od thajských modelů v přijatelném čase a šli jsme dále, abychom se pokochali starožitnostmi, drahými kameny a krajovými suvenýry a nakoupili něco málo do bytu pro potěchu oka. Mé oko už ale přestalo těšit cokoliv. Davy, které jsem se snažila ignorovat, byly silnější než já a nohy začaly lehce protestovat. Objevila jsem mezi stánky oázu v podobě improvizované kavárny s opravdovým napěněným espressem a čerstvým mlékem a téměř až relaxační hudbou. Při druhé kávě jsem oznámila, že dál už nejdu a hodlám v kavárně sedět, dokud ten mumraj kolem neustane. Podle mapy jsem zjistila, že jsme teprve v polovině cesty k nejbližšímu východu.

Manžel mě nalákal na nedaleké stánky s ovocem, a tak jsme absolvovali sekce ovoce, zelenina, dále pak živé květiny, řezané květiny... Celou dobu jsem ujídala sladké jahody z kilového sáčku a snažila se myslet na rozkvetlou louku a šumící potok, protože jinak bych si musela dát pohlavek za to, že dobrovolně podstupuji takovou nákupní hrůzu, když vím, že pocit stísněnosti ve mně vyvolává i poloprázdný hypermarket ve středu v noci.

Když jsme se probojovali k východu, už se stmívalo. Pochodem mezi nejkratšími stranami trhu jsme strávili jeden celý den. Je pravda, že jsem byla nadšena svými úlovky, které bych za podobné ceny nikde jinde nenašla. Ale na druhou stranu, mít na výběr ještě jednou, raději bych dala přednost procházkám po tichých chrámech jako předchozího dne. Rozhodně bych nechtěla být na místě prodavačů ve stánku, kolem kterého denně projde 200 000 lidí, asi to chce pevné nervy.

Na další den jsme naplánovali balení a odjezd směrem venkov a pláže. Ještě večer, po návratu z nákupního maratonu, jsme si naordinovali thajskou masáž, sklenku dobrého vína před spaním a jako poslední věc – přeparkování auta z dlouhodobého parkoviště kousek blíž k hotýlku, abychom ráno rychle naložili věci a byli na dálnici dřív, než začně spalující polední vedro. Došli jsme na parkoviště, manžel otočil klíčkem... a nic. Za pomoci kabelů a jiného ochotného řidiče jsme auto opět zprovoznili a utěšovali se, že jsme nejspíš zapomněli cosi zapnuté, a tudíž se nejdná o závažnou závadu. Maličkost, samozřejmě, jak jinak? Měli jsme před sebou dalších 1500 kilometrů, a tak je nutné zůstat optimisty...