Slavné ženy Divokého Západu: Sacagawea – průvodkyně slavných objevitelů
28. února 1803 odsouhlasil Kongres Spojených států výdaj dva a půl tisíce dolarů na nevídaný projekt předložený prezidentem Thomasem Jeffersonem. Výzkumná expedice měla projít a zmapovat západ severoamerického kontinentu a najít cestu k Pacifiku. Vedením expedice byl pověřen Meriwether Lewis, prezidentův sekretář. Jeho společníkem se stal William Clark, kapitán, s nímž Lewis sloužil v armádě v Ohiu.
21. května 1804 vyrazila výzkumná výprava ze St. Charles proti proudu Missouri s plánem najít prameny, překročit rozvodí a po jiné (teoretické) řece se splavit až k Tichému oceánu. S prvním sněhem se průzkumníci ocitli na území dnešní Severní Dakoty. Tam se utábořili k přezimování ve sroubené, narychlo postavené pevnosti. Během zimy ve Fort Mandan vůdci výpravy kontaktovali místní francouzské lovce kožešin a našli pravý poklad. Trappera Touissanta Charbonneaua, jakož i jeho ženu Sacagaweu, kteří se záhy stali velmi váženými členy průzkumného oddílu (Corps of Discovery).
Osud Sacagawey před a po výpravě známe jen z mlhavých náznaků. Zřejmě se narodila v osmdesátých letech osmnáctého století (některé prameny ale uvádějí rok narození až 1790) v kmeni Hadích Indiánů (Šošonů). V době šarvátek mezi Indiány byla unesena a posléze vychována kmenem Hidatsa. Roku 1803 (tedy možná už jako třináctiletou) ji vyhrál v sázce (nebo koupil) Charbonneau a spolu s další Šošonkou se obě staly jeho manželkami. Roku 1804 již byla těhotná. 11. února 1805 se jí za asistence kapitána Clarka a ocasu chřestýše narodil syn, Jean Baptiste Charboneau. Když bylo miminku 54 dní, přivázala si je Sacagawea tradičním způsobem na záda (miminko pevně připevněné k rovné podložce) a vyrazila s výzkumnou expedicí na Západ, do oblastí osídlených jejím rodným kmenem a daleko za ně.
Sacagawea a Pomp se ocitli roku 2000 na jednodolarové minci |
Sacagawea částečně znala krajinu, kterou se výprava ubírala. Protože vyrostla v divočině, dokázala odhadnout a najít cestu neznámými končinami. Věděla, které bylinky a kořínky jsou jedlé. A v neposlední řadě fungovala jako bílá vlajka. Místní Indiáni nikdy nevyráželi do války s ženami. Výprava složená jen z mužů, jakkoli mírumilovná, by mohla snadno vyvolat dojem agrese a narazit na zuřivý odpor. Expedici s ženou a miminkem Indiáni automaticky považovali za neškodnou.
Columbia River |
Sacagawea se vyznamenala, když se jedna z lodí na řece převrátila – zachovala si chladnou hlavu. Hlavně její zásluhou výprava nepřišla o cenný proviant a o loď. V srpnu oddíl dorazil ke kontinetálnímu předělu, místu, kde Skalisté hory tvoří hranici mezi povodím atlantickým a pacifickým. Potřebovali si opatřit koně, aby přepravili lodě a proviant přes hory k předpokládané řece tekoucí západním směrem. Clark a Lewis doufali, že díky indiánské ženě dokážou koně koupit od Šošonů. Při jednání Sacagawea poznala v náčelníkovi kmene svého bratra, Cameahwaita. Vítání bylo prý bouřlivé – a expedice získala bez problémů nákladní zvířata. Čekalo je však nepřijemné překvapení: Skalisté hory nejsou jediný hřeben. Splavnou řeku hledala výprava mnoho týdnů a nakonec se musela vrátit na stezku popsanou Šošony. Po ní se dostali do přívětivějších údolí s pohostinnými obyvateli. Nakonec našli i říčku Clearwater, která se vlévá do Snake River, jež sama ústí do veletoku Columbia.
Koncem listopadu 1805 expedice dorazila na pobřeží Pacifiku a začala se připravovat k přezimování. Ze záznamů v deníku vyplývá, že při výběru zimoviště měli všichni členové výpravy rovné hlasovací právo. Začátkem devatenáctého století bylo opravdu velmi nevídaným počinem nechat hlasovat ženu a černocha (Yorka, osobního sluhu Williama Clarka), ale v divočině byl zřejmě bedlivě vážen každý názor a ceněna každá ruka přiložená k dílu.
Pobřeží Pacifiku |
Na zpáteční cestě Lewis a Clark následovali Sacagaweu po další možné cestě přes hory. Skrz Bozeman Pass je provedla až k Yellowstone River. 17. srpna 1806 Sacagawea opustila výpravu a vrátila se do vesnice Indiánů Hidatsu. Některé prameny spekulují o tom, kam až zašlo přátelství kapitána Clarka s touto výjimečnou ženou. Clark zcela určitě přilnul k nejmladšímu členu výpravy, Jeanu Baptistovi, přezdívanému Pomp. S jeho rodiči sjednal, že se o chlapce postará a poskytne mu vzdělání. Roku 1809 Pomp skutečně přišel do St. Louis. Chodil do školy, stal se váženým trapperem a na pozvání vévody z Württembergu se dostal až do Německa. Roku 1829 se vrátil do St. Louis, při zlaté horečce přesídlil na osmnáct let do Kalifornie. Jako jednašedesátiletý zemřel na zápal plic v Oregonu, cestou na zlatá pole v Montaně.
Další osudy jeho matky jsou známé mnohem méně. Podle jednoho zdroje zemřela roku 1884 v rezervaci (tj. jako téměř stoletá). Pravděpodobně však byla onou "Hadí Indiánkou, ženou Charbonneaua, zhruba pětadvacetiletou", která podlehla tyfu roku 1812 ve Fort Manuel. Této teorii odpovídá i fakt, že roku 1813 kapitán Clark adoptoval Jeana Baptistu i jeho roční sestřičku Lizzete. Podle zákonů státu Missouri museli být rodiče dětí prokazatelně mrtví, aby mohlo dojít k oficiální adopci – a Charbonneau zemřel roku 1813. Nakonec sám kapitán Clark někdy kolem roku 1825 připsal do seznamu původních učastníků výpravy ke jménu Sacagawea poznámku "zemřela".
Yellowstone River |
Jaká byla doopravdy žena, která se dostala až na reliéf dolarové mince? Na jednu stranu je obdivuhodné, že se vydala na tak dlouhou a nejistou výpravu s kojencem. Ale měla vůbec na vybranou? Tehdy ženy nebyly svéprávné bez ohledu na rasu. O dívce rozhodoval otec, později manžel či jiný poručník. Sacagawea prý nejevila žádné známky pohnutí, když expedice dorazila na místo, kde byla v dávné bitvě zajata Hidatsy. Navzdory bouřlivému vítání s bratrem s Šošony nezůstala. Věrně následovala manžela, který ji koupil. Zdá se, že svého syna kojila ještě na konci expedice (tj. v jeho devatenácti měsících). V necelých čtyřech letech jej však předala do péče Clarkovi. Nevíme, jak těžké rozhodnutí to pro ni bylo, každopádně v té době se Pompovi otevíralo mnohem víc příležitostí, byl-li vychován mezi bílými. Sacagawea zřejmě brala život s velkou dávkou realismu – a obětavosti.
27.2.2007 Rubrika: | Komentářů 3 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5