Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Když jsme se stále ještě dobrou náladou opouštěli Bangkok, raději jsem se ani nesnažila přemýšlet o tom, co by se stalo, kdybychom bývali auto nenastartovali. Místo toho jsem se nechala umluvit, že na chvíli zastanu roli řidiče. Dálnice vedoucí na jih z Bangkoku byla poměrně rušná, ale dostatečně široká, a tak jsem odhodila obavy z řízení v cizím prostředí.

Policejní šílenci

Ovšem neuplynulo ani pět minut a něco zvláštního se začalo dít. Za mnou se objevil chumel několika identických aut, tmavých fordů typu pick-up. Zdálo se, že se předhánějí. Na jedné korbě stál chlap v černé uniformě. Udělalo se mi kapku nevolno a s manželem jsme nahlas uvažovali, že jsme se nejspíš ocitli ve středu jakési policejní akce. Doufala jsem, že ona akce neznamená hon na nebezpečného šílence na dálnici. Černý chumel nás předjel a trochu jsem si tedy oddechla, protože během několika vteřin už nebyli v dohledu. Radovat se nemá člověk předčasně. O další kilometr dál jsem dobrzdila těsně za chumlem, uprostřed něhož stál jeden z nich nabouraný z obou stran. Nevěřícně jsem zírala na výjev přede mnou. Několik chlapů v černých kombinézách tiše stojí v kruhu kolem nabouraného auta, nehýbají se a očividně je vůbec nezajímá, že blokují dopravu. Pomalu jsme je tedy objeli a snažili se od podivných závodníků ztratit. Za chvíli nás začali předjíždět znovu, což už moje nervy nevydržely a při nejbližší příležitosti jsem vrátila post řidiče manželovi.

Když jsme míjeli sídlo dálniční policie, černí chlapíci tam stáli se sklopenými hlavami a očividně si právě užívali kázání nadřízeného. Pravděpodobně tedy dálniční komando mělo za úkol vyzkoušet nová auta, ale udělali z toho kovbojku a podařilo se jim vystresovat všechny živé bytosti na přibližně desetikilometrovém úseku. Oddechli jsme si, že to máme za sebou, a začali jsme vybírat místo, kam bychom rádi dorazili ještě téhož dne. Volba padla na Hua Hin, přímořské letovisko na východním pobřeží, 200 km na jih od Bangkoku. Manžel se chystal podívat do kiteboardingové školy a já se těšila, že si konečně užiju trochu moře a pláž.

Thajská děvčata v německých krojích

Dorazili jsme po mírném bloudění a několika plánovaných zastávkách k našemu cíli až po desáté večer. S pomocí průvodce a ochotných chodců jsme našli čvtrť u pláže, kde se nabízela možnost ubytování. Nevěřícně jsem vytřeštila oči. V několika uličkách se valil dav turistů v obou směrech, němčina a španělština davu vládla ve své hlasitosti. Podívali jsme se napřed na sebe, pak na hodinky a usoudili, že jeden den tomu dáme, najdeme si nocleh a druhý den věnujeme průzkumu místa a odjezdu. Protlačili jsme se davem, přežili pohled na thajské dívky navlečené do něměckých krojů před stylovými restauracemi s cenami silně připomínajícími drahotu a konečně jsme našli privát v tiché ulici, dokonce s balkonem a velmi příjemnou paní majitelkou. Ta nám vysvětlila, že do Hua Hin přijíždějí na zimu především němečtí penzisté, kteři si zde kupují či pronajímají letní byty. Jako koncept na staří mě to zaujalo, ale už jsem se těšila až přelidněné městečko zase opustíme.

Mám chřipku. Naštěstí ne tu ptačí.

Další ráno jsem se probudila se zvláštním pocitem za krkem. Především mě udivilo, že s ním nemůžu hýbat. Přičetla jsem to přeleženým zádům, ale když jsem shledala problemtickým i takový úkon, jako je přesun do koupelny, vzbudila jsem manžela a začala se věnovat kastastrofickým představám o tom, jak v Thajsku umírám na tropickou horečku nebo ptačí chřipku. Zvýšená teplota se přidala téměř okamžitě a manžel vyrazil do lékárny pro první pomoc. Otevřeným oknem jsem zaslechla, jak se marně snaží nastartovat auto a s klením odchází pěšky. Dorazil zpět nejen s léky, ale i s automechanikem, který vyřkl ortel, na jehož konci zazněla suma vysoce přesahující naše momentální finanční možnosti. Zbaběle jsem polkla prášky a rozhodla se všechno zaspat, doufajíc, že až se probudím, nic z toho všeho nebude pravda. Vzbudil mě zvuk motoru, a když jsem se ujistila, že opravdu patří k našemu povozu, rázem se mi ulevilo. Snad zázrakem se manželovi povedlo uvěst auto do provozu pomocí už vyzkoušených kabelů a ochotného pana řidiče od sousedů.

Místní lékař mi diagnostikoval nachlazení z klimatizace, nafasovala jsem další léky a vydali jsme se na cestu. Dalších 300 km jsem absolvovala v poloze skrčence, sykajíc bolestí při každé nerovnosti silnice. Sílu mi dodávala vidina dalšího cíle: přístavu, z něhož nás čekalo odplutí na pohádkový ostrov Ko Chang, který je součástí národního parku Andamanské ostrovy. Sice se nachází přesně na severu tsunami zóny, ale uznejte, že to už bychom museli mít velkou smůlu, kdyby se vražedná vlna rozhodla svůj kousek zopakovat znovu.