Reklama: Základem každé pracovny jsou kvalitní kancelářské židle . Na Hawaj.cz si vyberete tu pravou přesně podle vašeho stylu.  

Mám právo se rozvést?

Úvodní strana / Diskuse / Vaše diskuse / Rodina, vztahy / Mám právo se rozvést?
Založila Pezavis poslat vzkaz
Dobrý den, rozhodla jsem se, že si vyslechnu názory nějakých nezávislých lidí, abych si mohla urovnat své vlastní myšlenky. Jsem 9 let vdaná, ve vztahu jsem s manželem 15 let, mám dvě děti - syna 6 let a dceru 4 roky. Růžové brýle dávno spadly a já už delší dobu vím, že jsem nespokojená, nicméně jsem si to dlouho nechtěla přiznat a chtěla jsem dokonalou rodinu. Moji rodiče nám hodně kecají do života, ale díky ním máme i zajištěné bydlení - stavěli jsme dům, hodně manžel s mým otcem... No asi to bylo na manžela moc. Zhruba před třemi - čtyřmi lety když se narodila Štěpánka a my se nastěhovali do našeho nového domova, se začaly objevovat vážnější konflikty. Náznaky byly už dřív, manžel byl hodně žárlivý, často jsem nikam nesměla, když jsem někde byla tak psal, volal... nebo rovnou přišel a také se nikdy nesmířil s našima. Ač mi zakazoval to s nimi řešit, nadával na ně (vulgárně). Později právě začal v hádkách velmi vulgárně napadat i mě. Nejhorší to začalo být když mu zemřel otec a on měl pocit, že kvůli mě se s ním dostatečně nerozloučil. Pak už byly vulgarismy součástí pro mě nepochopitelných situací - syn běhal večer v létě bez trika a v noci zakašlal a já byla hned pí..., moji rodiče přišli na návštěvu později večer než řekli a děti šly spát o půl hodiny později. Byli situace kdy jsem ho prosila, aby toho nechal, aby šel třeba do lesa a on mi řekl, že ne, že já za to můžu a já si to odnesu. Pořádala jsem akce pro děti a to asi hodně žárlil, na akcích pomáhal a byl skvělý příkladný pro všechny, po akci mi vyhrožoval, že příště mi jí už natáhne... Byla jsem nešťastná, ponížená, i před třeba jeho mamkou, nebo našima kolikrát hodně ujel (že melu sračky ať držím hubu apod.). Nechtěla jsem žít s někým, kdo mě ponižuje. Na druhou stranu jsem si ho za spoustu věcí vážila a vážím - pomohl mi když jsem byla nemocná se žlučníkem nebo když jsem chtěla dostudovat. Chtěl abychom měli pěkný dům a zázemí, bral si práci navíc a to ho asi semlelo. Přesto jsem se přes to nedokázala přenést a toužila se z toho dostat ven. Věděla jsem, že jako partnera si ho už vážit nedokážu. Sex se mi s ním nikdy moc nelíbil a to je asi taky hlavní problém, jako muž mě přestal přitahovat už dávno (je menší a hubenější než já). Nechala jsem to dojít tak daleko hlavně kvůli těm dětem. Poznala jsem někoho jiného - zhruba před rokem se na mě obrátil muž kvůli rozvodu (pracuji v sociální oblasti). Začala jsem si s ním rozumět. Svěřil se mi, že ho manželka týrala (jinak - měsíc mlčela apod.), ale on s ní přesto chtěl být. Ale ona si našla jiného a nakonec se rozvedli (takový životní paradox že). No a on byl první, komu jsem se svěřila, jak se ke mě Kamil chová a že mi to nepřijde normální (rodině jsem to nikdy neřekla, spíš jsem se ho zastávala, protože oni už dost věcí viděli dávno a já měla pocit, že musím stát za svým mužem). Ani jemu to nepřišlo. Psali jsme si, povídali a začal mezi námi vztah a nakonec i intimní. Já už do toho řešila s manželem, že se mi nelíbí jak se ke mě chová a že je to pro mě už za hranicí a nakonec jsem mu řekla i o nevěře. A začal neskutečný kolotoč. Samozřejmě. Nejprve se zhroutil a měsíc byl nemocný (žlučník, žaludek), do toho mě obviňoval, napadal (chytil mě párkrát pod krkem), vyhrožoval, prosil abych neničila dětem rodinu... Rozhodla jsem se, že nebudu, že budu s rodinou, že to pro děti bude nejlepší. Snažila jsem se být tu pro něj, i když mi už v té době byl hodně odporný. Překonala jsem odpor díky tomu, co mi řekl - sám se přiznal k jednorázové nevěře, sdělil mi spoustu lží ze začátku vztahu, které pro mě byly zásadní (vždy se chvástal počtem sexuálních partnerek - támhletu jsem odpanil, jednou jsem si upích dítě apod. kecy a mě to vždy vadilo - teď po 15ti letech mi sdělil, že jsem byla jeho první). No nějak díky tomu jsem se začala vyrovnávat se svou vinou a říkala si, táta je skvělý, hodně toho pro nás udělal a dělá, narovnáme to. Začala jsem chodit na terapii a chtěla jít na párovou. On se tomu bránil, že to zvládneme. Nicméně jeho napadání a ponižování nabralo větších obrátek. Ponižoval mě hodně před dětmi a já se z toho těžko dostávala. Byla jsem na dně, i když jsem si říkala, že na to má právo, bylo toho moc. Kromě agresivity mi také pořád psal. Samé slovní obraty, citáty, odkazy na různé články o nevěrných manželkách.... Pak teda on začal taky chodit na terapii,aby začal nějak ovládat svou agresivitu. Asi mu to pomáhá. Chodíme už i na párovou. Já teda v březnu byla totálně na dně a znovu kontaktovala milence, jenže manžel protože mi prochází telefony a počítač (historii a vše prostě prošel), tak na to přišel když jsem si nedala pozor. Takže to bylo opět hrozné. On ho navíc zná, volal mu a vyhrožoval do telefonu. Začal si také vymýšlet spoustu lží o milenci. Ale to se dalo ustát. Co jsem neustála bylo znásilnění a pak v květnu hodně velký agresivní výpad v opilosti. Už se to tak nakupilo, že jsem si řekla že nechci. Že prostě napravovat nic nechci. Děti začaly být nemocné, protože hádky před nimi samozřejmě dnes a denně. A on nepřestává. Já to řekla do toho i našim, všechno, začali mít o mě strach. A své tetě, které se svěřoval i on... No rodina do toho chvíli kecala, ale nebylo to dobré, tak jsem je požádala, ať to nedělají a teď je to na mě. Vím že s ním nechci být, s člověkem jako je on. On mi na jednu stranu říká, že jsem také odporná apod. a na druhou stranu jak jsem skvělá a jinou ženu nechce. Vydírá mě přes děti. Píše mi denně mraky zpráv a když je doma, tak pořád mluví, rozebírá co bylo a kdy co bylo a obviňuje buď sám sebe nebo mě, brečí nebo nadává (už ne vulgárně ale jinak). Terapie v podstatě dokazuje, že nelze nikoho nutit být s tím druhým. No a já si řeším svoji zodpovědnost - mám právo těm dětem to udělat, vzít jim tátu, nebo tedy rozklížit rodinu? Já se s ním chci i domluvit, nemám nic proti tomu aby s dětmi byl jak bude chtít dlouho a kdykoliv bude chtít, nebo i případně synovi, který je na něm závislý, dát možnost volby, i když je ještě dost malý. Ale já s ním být nemůžu, je mi z něj zle, v jeho přítomnosti je mi úzko, mám z něho strach nebo hrozně špatný pocit, cítím se vinná a zároveň ponížená, cítím se jako v kleci a cítila jsem se tak s ním i daleko předtím. To, že jsem potkala někoho jiného mi otevřelo oči a manžel se ukázal ještě v horším světle než dřív. Připadá mi, že mě manipuluje a citově vydírá a zároveň i děti, kterým říká jak je maminka špatná, vyhazuje tatínka a ničí rodinu. Teď se navíc obrátil na víru, začal chodit do kostela, pořád mluví o náboženských ctnostech - víra naděje a láska, posílá odkazy na náboženské texty a přinesl mi modlitbu pro manželku, je to na A4 a mám se modlit, abych byla lepší manželka. Jsem zoufalá.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Pezavis
Pezavis - 18.7.2017 15:40

Ještě jsem zapomněla k té tetě, kterou si zvolil jako svou důvěrnici - sama mi pak psala, že se o mě bojí, že jí píše hrozné zprávy, o tom, že jsem nemocná a že se sebou nic nedělám a že se chci zabít :(
Jo a pokřtěný není, ale měli jsme svatbu v kostele a na manželský slib se právě teď odvolává, rozebírá ho...

 

Sponzori

Prohledej


Výherci v soutěžích

Anketa

Zpívám rád a je to na mě doufám znát...

Zpíváte si občas doma?

Celkem hlasovalo 80022.
Archiv anket.