Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je to již téměř 5 let, psal se rok 2007, kdy po operaci krční uzliny jsem zůstala s krutou bolestí trojklanného nervu a ochrnutého koutku. Brala jsem spousty léků, ochrnutí se podařilo odstranit, bolest však ne.

Neurolog v Teplicích usoudil, že je třeba ozáření Gama nožem, ale musí vše zkonzultovat a trvá to nejméně rok, nežli se tam dostanu. Neváhala jsem a e-mailem se obrátila na oddělení Gama nože v nemocnici v Praze na Homolce.

Příjemný neurochirurg nejdříve zkoušel léky, poté ozáření, psal se rok 2008 a já žila v bolestech. Ozáření nepomohlo. Lékař se rozhodl pro operaci Thalamotie, což byla operace v podobě provrtání lebky a spalování centra bolesti v mozku (musel jít přes mozek a vše bylo jen v lokálním umrtvení). Tolik jsem věřila v úspěch, leč nedostavil se. Psal se rok 2009. Byla jsem zoufalá krutými bolestmi, lékař mě odeslal do nemocnice v Motole do Výzkumného centra bolesti.

Zdejší lékař se nechoval jako lékař, a proto jsem požádala o přeložení do nemocnice na Bulovku. Zde byla primářka příjemná žena, dostala jsem léky tišící bolest včetně opiátů. Bylo to neskutečné množství. Někdy jsem dostávala záchvaty, to jsem již ležela s bolestmi trojklanného nervu na zemi a nevnímala, kdo jsem, počkala až opiáty zaberou.

Byl to šílený život, tvrdila jsem, že nežiji, ale přežívám. Lékař z Homolky, vyhlášený neurochirurg v Čechách, mě odeslal ještě na neurochirurgii do Vojenské nemocnice v Praze. Na posouzení čipů do mozku a stimulátoru pod prsa na bolesti. V té době jsem se na vás čtenářky obrátila, neboť jsem se velmi bála. Nakonec jsem jela do Vojenské nemocnice, kde se tamní lékař moc dobře nechoval, ale poslal mě na Korovou stimulaci do Výzkumného ústavu v Praze. To se psal květen 2011, kdy jsem toto podstoupila. Nejsem z Prahy, ale ze severních Čech a musela jsem den co den ráno sednout na vlak a jet do Prahy na Korovou stimulaci a vracela se večer. Toto jsem podstupovala týden. Bylo to únavné, ale naděje na neurostimulátor.

V červnu 2011 mně byl neurostimulátor odmítnut, však také stojí 750 000 Kč. Moc jsem plakala, když mi toto odmítli, lékař ve Vojenské nemocnici mně do očí řekl, no tak budete s bolestmi žít a přinejhorším skončíte na morfiu. Nemohla jsem dál, protože jsem měla za sebou i dosti kolapsů z bolestí.

Byla jsem ještě poslána k posouzení na systém TENS do Františkovy nemocnice, opět v Praze. Tři měsíce jsem čekala na datum 9. 9. 2011, až pojedu do této nemocnice k ambulantnímu k posouzení.

Tento den jsem vstávala v 5 hodin ráno, leč ten den jsem doma ráno čtyřikrát za sebou zkolabovala a skončila s naraženými žebry. Nakonec jsem skončila na kapačkách v nemocnici Na Františku v Praze s tím, že systém TENS není na toto vhodný. Ze všech nemocnic mně zbyla beznaděj a zoufalství, představa zbytku života na opiátech a kolapsovitých stavech. Je mi 50 let a to bylo kruté.

Obrátila jsem se opět na neurochirurga v nemocnici Na Homolce v Praze, leč ten prohlásil, že o nikom a ničem, kdo by mi mohl pomoci neví a nic nejde. Prostě konečná a ježdění na Bulovku do Prahy pro spousty léků na bolesti a opiátů.

Nakonec v tuto dobu, když píši, můj smutný příběh má ukončení. Leč s poznatkem, že pacient si musí pomoci sám.

Kamarádka s Ostravy, kterou jsem poznala zde na Šťastných ženách, chodí sem pod nickem denda04, viděla v ostravské televizi dokument o operativních úspěších neurochirurga dr. Hrbáče z FN.Ostrava v trojklanných nervech. Obrátila jsem se v naději e-mailem na tuto nemocnici a toto oddělení neurochirurgie. Byla tu naděje, malá naděje. Byla jsem šťastná, když mi sekretářka pí. Hendrychová volala a domluvili jsme se na nástupu na konzultaci a posouzení stavu na 11. 1. 2012. Mělo to být na 3 dny .

Dr. Hrbáč, velmi příjemný lékař, sám prohlásil, že jsou moje poslední naděje. Ano, věděla jsem to. Přesto on již druhý den věděl, v čem je problém a proč mám tak kruté bolesti trojklanného nervu. Byla to nádhera, když mi řekl, že mě bude operovat, měla jsem pocit, že se stal zázrak. To nebyl zázrak, ale fakt. Další překvapení bylo, když mi nabídl zůstat rovnou v nemocnici a počkat, až se najde čas vhodný k operaci. Měla jsem to přeci jen do Ostravy 540 km. Zůstala jsem. Operace jsem se dočkala dne 20. 1. 2012. Byl pátek a já šla ještě na 3 dny na JIP. Poté jsem se vrátila na pokoj a dne 31. 1. 2012 byla propuštěna domů.

Nechápu, proč mi z Prahy nedoporučili Ostravu, proč v Praze nepoznali příčinu bolestí trigeminu, zde v Praze mi dělali dvě MR a nepoznali nic, vyhlášení neurochirurgové, přitom v Ostravě dr. Hrbáčovi stačila jedna MR a poznal ihned vše.

Proč to píši? Chtěla bych především, abyste věděli, že já získala dojem, že pacient si musí pomoci v našem státě sám. A chtěla bych poděkovat dr. Hrbáčovi veřejně, všem sestřičkám z neurochirurgie a zaměstnancům FN Ostrava. Personál velmi ochotný, příjemný, poznala jsem ,co je kvalitní nemocnice s kvalitní stravou, přístupem. Někdo nadává za polatek 100 korun na den, ale v této nemocnici bych byla ochotná platit i 200. Nejen kvalita, ale i kvantita stravy.

A závěr? Od operace jsem bez opiátů, pomalu se mi snížily léky na bolesti, dostala jsem sanitku domů. Přímou sanitku a vybavenou jídlem od nemocnice na cestu. Bylo to přeci jen 540 km. Nakonec ještě domů mi volal dr. Hrbáč jak se mi daří.

Ovšem pravdou je, že kdybych neměla kamarádku v Ostravě a ona mi neposlala odkaz na úspěchy FN Ostrava a dr. Hrbáče, který již několika lidem pomohl vrátit se do kvalitního života, v Praze by mě nechali již jen pod opiáty a kolapsy na celý život.

Nevzdala jsem svůj boj a po 5 letech žiji, navíc jsem se stala poprvé babičkou dne 24. 2.

Konečně žiji!!!