Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Některé z vás si možná pamatují transparenty s heslem "Chceme vložky mezi nožky", s nimiž v osmdesátých letech minulého století vyšly do ulic naše ženy, aby si tak vydobyly jedno ze svých základních práv, o které byly vinou vzkvétajícího socialistického hospodářství připraveny. Regály s dámskými hygienickými potřebami tenkrát zely prázdnotou a ze zcela obyčejného sortimentu, jakým vložky bezesporu jsou, se stalo úzkoprofilové zboží.

A tak se ženy tehdy chtě nechtě vrátily o nějakých sto let zpátky a při zajišťování hygieny v době menstruace improvizovaly stejně jako jejich praprababičky. A ty to, věru, skutečně jednoduché neměly.

V dřívějších dobách – a v některých kulturách ještě i dnes – je s menstruací spojováno množství zvyků, které jsou pro našince, lehce řečeno, podivné.

Menstruující ženy byly mnohdy považovány za nečisté a v době menstruace se musely uchýlit do jakési izolace. Jinde se zase ženy v období pravidelného měsíčního cyklu nesměly dotýkat jídla, které bylo určeno ke konzumaci mužům.

Není divu, že byl po celá staletí v lidech zakořeněno, že o menstruaci se nemluví, a ženy se za nic spíše styděly. Měsíční ženské krvácení bylo jakýmsi celospolečenským tabu a není divu, že první vložky, které se daly zakoupit, spatřily světlo světa až na přelomu 19. a 20. století. Ani to však nebylo jednoduché, firma, která s nimi jako první přišla na trh, je prodávala pod svou dceřinou společností s jiným názvem. První vložky byly i tak ještě dlouhou dobu nedostatkovým zbožím a masově používat se začaly až o několik desetiletí později.

Do té doby si ženy musely vystačit s různými domácími výrobky, kterými zachycovaly menstruační krev. Nejčastěji se používaly pruhy látky, které se praly, v dřívějších dobách pak i mech a další, dnes těžko uvěřitelné a akceptovatelné propriety.

Za dob socialismu byly, pokud si dobře vzpomínám, k dostání tři druhy vložek: vatové, buničité a pak lepící. Ty byly opatřené tenkým lepícím proužkem, který však byl stejně k ničemu. Štůsek buničiny zabalený v síťce, byl zase pohromou a černou můrou všech žen. Nejčastěji kladeným dotazem směrem ke kamarádce tehdy bylo obligátní: „Podívej se, jestli mi není vidět vložka.“ Při silnějším krvácení pak hrozilo rychlé prosáknutí a trapas jako hrom.

I přes tuto nedostatečnost byl nedostatek dámských vložek na konci osmdesátých pro ženy doslova pohromou. Mnozí muži se tenkrát dokonce i pochlapili a i ti nejzarytější stydlíni, když náhodně narazili na právě dovezenou dodávku vložek, zakoupili pro svou drahou polovičku dvě balení. Více si tehdy jednotlivec koupit nesměl.

Dnes je situace naštěstí úplně jiná. Z množství a druhů vložek v regálech doslova přechází zrak a každá z nás si může vybrat ty, které jí vyhovují nejvíce. Velké, malé, parfémované, dokonce černé do černého prádla, slipové vložky, anatomické, vložky s křidélky… Tato nabídka je navíc rozšířena o širokou škálu tamponů všech možných velikostí a v poslední době se mezi některými ženami začíná ujímat i tzv. menstruační kalíšek.  

Patříte mezi pamětnice a vzpomínáte na dobu, kdy se dámské vložky staly podpultovým zbožím? Byly jste nuceny vystačit si samy se svou improvizací, nebo jste měly štěstí a na svůj pravidelný cyklus se vám hygienické potřeby podařilo sehnat? A na závěr ještě jedna otázka: Co vaši muži? Jsou ochotni vám v případě potřeby vložky dojít koupit, nebo se stydí?