Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Úúúúf, je to za námi“. Je přesně 1 hodina po půlnoci, celá rodina spokojeně odfukuje a já sedím v kuchyni, která voní novotou. Místo zaslouženého spánku ucucávám skoro studenou kávu z puntíkatého hrnečku. Z tajné skrýše vytahuji svůj sešit a mžourám na včerejší zápis.

Vzhledem k tomu, že nábytek jsme dovezli už před týdnem, netrvalo stěhování zase tak dlouho. Přesto se vybalení toho nejzákladnějšího z krabic od banánů protáhlo až téměř do setmění. Dvojčata jednohlasně tvrdila, že učebnice a školní sešity nepatří mezi nejzákladnější pomůcky a ze všeho nejdřív se musí vybalit a zapojit počítač, video a televize. Kupodivu se k nim přidal i Martin, čemuž jsem se divila až do chvíle, kdy jsem si na pět minut sedla s kávou a novinami k prvnímu odpočinku za celý den. No samozřejmě! Fotbal!!! Vůbec jim, chlapům mým mizerným, nevadilo, že kolem nich kmitám s náručemi prádla, nádobí a potravin. Hlavně když budu chodit hezky za jejich zády a nebudu přeskakovat Martinovy a Michalovy dlouhé nohy před obrazovkou. Když jsem se opovážila rychle přeběhnout se záclonou k oknu, odměnou mi bylo nesouhlasné syčení a natažené ruce s imaginárním ovládáním, kterým mě přepínali na jiný konec místnosti. Pacholci!!! Ode dveří jsem se zadívala na dvě téměř identické hlavy skloněné k televizi a zuřivě gestikulující směrem k obrazovce. Opravdu jablko a jeho strom!

Uvědomila jsem si podezřelé ticho mimo obývací pokoj a vyrazila na obhlídku zbývajících členů své velké domácnosti. Samozřejmě! Ríša u počítače, zvuk obezřetně vypnutý a už mydlil nějaké neidentifikovatelné příšery. Stala jsem se krkavčí matkou a donutila nebohé pachole stopnout hru. Sice jsem vyslechla odborný výklad o tom, jak nedozírnou škodu jsem v té chvíli způsobila, ale přinutila jsem ho vybalit učení a odestlat postel. S pocitem dobře vykonané práce jsem vešla do pokoje k Jance. K mému milému překvapení si moje beruška zatím vedla velice zdatně. V pokojíčku to vypadalo útulně, Janka seděla v křesílku a listovala nějakým dívčím časopisem. Zvedla ke mně Martinovy hnědé oči a já jsem ji pohladila po plavé hlavičce. „Janičko, dojdi do kuchyně postavit na kávu a čaj a pak už budeš mít klid!“ Janka kývla, odložila časopis, zvedla se a bez obvyklých průpovídek šla do kuchyně. Když vyšla ze dveří a zmizela v kuchyni, uvědomila jsem si, že ta malá divoška bude teď mou pravou rukou a Pátkem na nově objeveném ostrově a malá už taky dlouho nebude.

Poslední exkurze vedla do Lucčina království. Dveře se mi otevřely jen na úzkou škvíru, kterou jsem se sotva protáhla. Uprostřed pokoje byly věci vyndané z krabic bez ladu a skladu, skříň jen zpola naplněná a za dveřmi na velkém polštáři plném berušek spokojeně odfukovala Lucka. Tvářičky měla zrůžovělé spánkem a objímala kolem krku pudla Tomíka. Ten jen slabě zavrtěl ocáskem a opatrně, aby malou paničku nevzbudil, nadzvedl hlavu a zase ji hned položil. Potichu jsem vycouvala za dveře.

„Góóól!!!!!!“ ozval se řev z obývacího pokoje. Sparta dala vítězný gól, rodina se zabydlela a pomyslný koráb Šťastných dorazil na své Šťastné ostrovy.

Hodiny na věži odbíjejí druhou po půlnoci a já zavírám druhou kapitolu lodního deníku. Ještě dopít poslední lok, na balkóně jako odměnu a drobný hříšek jednu cigaretu a po rychlé sprše honem do naší kajuty, kde už spí spánkem spravedlivých náš kapitán dálkových cest Martin.

                                                                                                    Unavená, ale šťastná