Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Konečně je zase celá rodina pohromadě. Martin se odpoledne vrátil z cesty do Francie, a tak mě při návratu domů čekala hromádka špinavého prádla a pět hladových krků. Sice zmizely všechny sušenky, chipsy a bonbony, ale na stavu věci to nic nezměnilo. Navíc mi sdělil, že jdeme s jeho kolegou Tondou a jeho přítelkyní na bowling. Jo, nejlepší je všechno se dozvědět včas, že?

Ríšovi s Luckou musím zkontrolovat školní přípravu, notýsky a všechno podepsat. Lucka si roztrhla jedinou zimní bundu a Michal má napsat do školy referát, což bude zase moje práce, protože Míša a čeština jsou odvěcí nepřátelé. Jen jsem zvědavá, jakou mi paní profesorka udělí známku. Minule mě smrtelně urazila, protože já, která vždycky měla jedničku ze slohu, jsem vyfasovala trojku. To si teda dovolila hodně.

Záchrana přišla v podobě mé tchýňky Marušky, která si ještě ani po tak dlouhé době nezvykla vařit pro dvě osoby a přinesla svoje hospodářské přebytky. Tentokrát to byl hrnec báječného guláše. Její kouzelná taška ještě obsahovala pomeranče a mandarinky pro děti a buchty asi tak pro regiment vojáků. Občas přemýšlím, proč Martinovi osud nadělil maminku-hospodyňku a mně brigádního generála ve výslužbě. Mohla se dát na vojenskou kariéru a své velící ambice uplatňovat někde jinde. Ne, že bych jí nebyla vděčná za pomoc s dětmi, dokud jsme s ní bydleli, ale u babičky Marušky se nemusím klanět, oslovovat ji Velký vezíre a slibovat vděčnost až za hrob. Maruška prostě přišla, neptá se a daruje a já jsem jí na oplátku přistřihla vlasy a udělala čupr trvalou. Doporučila bych tam někde nahoře při přídělu rodičů výměnu personálního, chtělo by to někoho kompetentnějšího. Rodinka se napráskla, já jen nacpala nádobí do myčky a uvařila kafe a čaj. Jen víc a houšť takových dnů. Babička Maruška ještě dokázala věc přímo nemožnou. V půl osmé seděla se všemi dětmi u videa nejnovějšího Harryho Pottera a nikdo si ani nevšiml, že jsme s Martinem zmizeli.

No, z Martinova kamaráda jsem taky celá hin. Typický frajer až na půdu, ramena jak žebřiňák, kolem krku zlaté řetězy a na sobě triko, které by slušelo bigbíťákovi o dvacet let mladšímu. Jeho slovník obsahuje asi padesát slov a nejčastějším je oslovení „vole“, které opakuje v každé větě nejmíň dvakrát. U něho se taky vývoj zastavil hned po opicích. Zato si přivedl tu svoji mladou berušku s vyšponovanýma trojkama a výstřihem k pupíku. Má inteligenci houpacího koně, zato asi 45 kilo, řasy až na bradu a v pupíku piercing s kamínkem bratru nejmíň za pět tisíc. Roztomile švitoří, vine se po Tondovi jako břečťan, hledí na něho pohledem vděčného baseta a špulí prdelku. Je jasné, že přítomní muži se mění v houf slintajících blbečků a já, se svým věkem a 65 kily živé váhy, jsem neviditelná.

Zuzanka je levá jak turecká šavle, ale ochotní chlapci se kolem slétají jako včely na med, zatahují břicha, ukazují svaly, naklánějí se nad ní (ó, jak je droboučká a rožtomilá), čučí jí do výstřihu a radí, jak zacházet s bowlingovou koulí. Zuzanka se hihňá a chválí je, jak jsou ochotní a chýýýtřííí. Asi půjdu zvracet. Toníčkovi to zjevně nevadí, majetnicky si Zuzanku poplácává jako dostihového koně a nalévá ji prvotřídním pitím. Zuzance upadnou cigaretky a deset rukou se ochotně natahuje. Já syčím, mnu si naražený kotník a jediné, čeho dosáhnu, je Martinovo mávnutí ruky a: “To bude dobrý!“. Hnusnej, odpornej svět. Hodím do sebe panáka a v duchu provedu několik malých, rafinovaných vražd.

Ó, Zuzance je špatně, Zuzanka blinká, Zuzanka moc bumbala. Haha, normální slepice, co neví, kdy má dost. Ovšem pánové ji obsakují a litují. Kdybych tady na místě skonala, asi by mě zastrčili pod stůl, abych nepřekážela provozu. Jsem tak neviditelná, že by ke mně mohl do učení David Copperfield.

Konečně tedy jdeme domů. Platíme a Tonda něžně ukládá Zuzanku i s její lítostivou opičkou na zadní sedadlo taxíku. Safra, mám já tohle zapotřebí? Zlobím se i na Martina. Jdu domů po jeho boku a zarputile mlčím. Martin vede dlouhý monolog o práci, o tom, jak je výhodné kamarádit s Tondou, že sice inteligence moc nepobral, ale na auta je pašák – a já pořád nic. Doma se s díky rozloučím s babičkou Maruškou, kterou Martin ještě hodí autem domů. Než se vrátí, jsem vykoupaná, v posteli, na sobě mám demonstrativně tu nejhnusnější flanelovou noční košili až na paty a dělám, že tvrdě spím. To byl teda den, pěkně děkuju.

Naštvaná