Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Konečně jsem si mohla sednout a rekapitulovat minulé události. Martina jsem ráno vypravila na cestu do Švýcarska a teď budu jen trnout, jak dojel. Zatím mi telefonoval jen jednou, když si dával někde u pumpy kafe. Jede se prý špatně, protože celou cestu prší a ve vyšších polohách se na silnici stále drží ledové zmrazky. Předjížděli ho nějací italští frajeři, na autě měli vymalované olympijské kruhy, za okýnkem vlaječky, vesele troubili a uháněli jak o život. Po dvaceti kilometrech je viděl v příkopě s autem na boku. Už tak vesele nevypadali. Naštěstí se jim asi nic nestalo, kromě pomačkaného plechu, protože chodili okolo auta, zuřivě gestikulovali a telefonovali. Ještě že je Martin opatrný a vždycky má časovou rezervu, aby nemusel zbytečně hnát. Jen si musí dávat pozor na ruku.

V sobotu, když si „vysvětlovali“ situaci s Radkem, se rozmáchl a trefil zápěstím ledničku. Radek se samozřejmě tvářil šíleně inteligentně, když vysvětloval svou finanční transakci. Prostě pitomej frajer. Když ho Martin chytil za to jeho značkové triko a malinko ho přidusil, slíbil vrátit Marušce peníze na konto hned po výplatě a vůbec v té chvíli jako frajer nevypadal. To jsem zvědavá, jestli to splní. Musí totiž rychle sehnat kupce na rodinnou felicii. Je fakt, že to auto, co si pořídil, vypadá pěkně, ale rozhodně to není vůz na rodinné výlety. Značky jsem si nevšimla, ale je to ten velký sportovní bourák vpředu s nárazníkem připomínajícím něco mezi železným, chromovaným plotem a sněhovým pluhem.

Každopádně to vypadá, že po Martinově „ruční domluvě“ si odvykne brát jen tak peníze z Maruščina obchodního účtu a nechá její bankovní kartu na pokoji. Jsem ráda, že u toho vysvětlování nebyla malá Simča, babička ji radši vzala na procházku. Večer jsem ještě volala Marušce, jestli je všechno v pořádku. Podle všeho ano. Radek sice chodí po bytě a tváří se šíleně uraženě, ale vypadá to, že je vlastně rád, že už je po všem a že vyvázl docela lacino. Snad si to bude pamatovat. Maruška si pustila televizi, dívá se na olympiádu a ignoruje ho.

Ještě musím poznamenat, že v práci jsme si dneska užili vzrušení požárního poplachu. Přímo nad hlavou nám začala řvát siréna jak o život. Hnaly jsme se s Hankou z druhého patra, až jsme ztrácely pantofle. Vylítly jsme na náměstí do té břečky, co je všude, a snažily se zjistit, co se děje. Kolem nás se houfovali všichni zaměstnanci, přiřítilo se hasičské auto a oheň nikde. Protipožární cvičení nikdo nehlásil, tak jsme všichni koukali jak jeleni a mokli jsme tam nejmíň čtvrt hodiny. Pak nás bez vysvětlení zase nahnali zpátky a když jsme si s Hankou skočily na jednu cigaretu ke sklepu, přišel tam správce budovy něco kontrolovat na topení. Dal si s námi cigárko a říkal: „Jestlipak víte, milé dámy, co se to po obědě dělo?“ Krčily jsme rameny a tipovaly různé katastrofické varianty. Sice nejsme banka, ale vyhrožování bombou už jsme taky zažily. Obzvlášť, když osobě, ověšené zlatými řetízky, která si přijede posledním modelem auťáku, řeknete, že nemá nárok na sociální dávky. To vzduchem lítá samý soudní dvůr ve Štrasburku.

 „Kdepak, samá voda, milé dámy!“ chechtal se správce. „Na dvoře opravovali zedníci na lešení omítku nad oknem a zapálili si cigáro rovnou u bezpečnostního čidla na okně!“. To jsem teda zvědavá, kdo zaplatí hasičům výjezd.  

Tak, ještě obejdu ložnice dětí, dopiju kafe, dám si jedno cigárko na noc a hurá do hajan, už mi padají klapky. Fanda už tam na mě čeká.

 Ospalá