Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Máme doma návštěvu. V sobotu přijela sestřenice Marcela z Olomouce, protože tam evakuovali celé sídliště. Vlastně je to sestřenice z druhého kolena, protože je to dcera mámina bratrance, ale já ji od mala beru téměř jako svou sestru. Trávily jsme spolu každé prázdniny a jako holky jsme si svěřovaly svá tajemství.

Marcela je jen o rok mladší a pracuje na místní poště. Mají na úřadě nucenou dovolenou, a tak s holkama přijela k nám. Její muž Pepík zůstal v Olomouci, protože se bojí rabování. I takové případy se už staly. Ne že by doma měli nějaký poklad, ale jistota je jistota. Tak máme doma Marcelu i s dcerami Marcelkou, které je patnáct, a s dvanáctiletou Janou.

Stejně to je legrace mít dvě Janičky v domě. Holky si docela rozumějí, ač jsou každá naprosto jiná jako noc a den. Na rozdíl od naší Janky je Marcelina Janička vážnější a pořád s sebou nosí nějakou knížku. Naše Janka je blondýnka, Janička má vlasy jako uhel. Přesto se mezi nimi dá vysledovat jakási rodinná podoba, i když Janička naši stejně starou Janku převyšuje skoro o půl hlavy.

Martin po návratu jen kulil oči, jak se náš dům zaplnil. Ještě štěstí, že je dům velký a dá se zachovat určité soukromí, na které jsem si už zvykla. Dokud jsme bydleli u našich, samota byla snad jen na toaletě, pokud na vás už za půl minuty někdo nebouchal.

Tak teď u nás od rána do večera běží televize a sledujeme, jak Olomouc statečně bojuje se záplavami, aniž bychom ubírali důležitosti i ostatním ohroženým místům. Vždyť Martin se málem nedostal domů, protože musel projet ohroženým Ústím nad Labem. Byl snad poslední, komu se to podařilo, a říkal, že to samé se děje i v Německu.

Včera u nás vyhlásili už i sbírky na povodně, ale my jsme se rozhodli, že budeme pomáhat přímo. Vždyť kolik peněz z minulých sbírek zůstalo záhadně kdesi na cestě nebo z nich platili lidem, kteří přímo ani nepomohli. Kdepak. Jsem ochotná nakoupit postiženým cokoliv od potravin, čisticích prostředků až po oblečení, ale musím vidět, kam ta pomoc přijde. A to letos přibude další spousta chudáků, kterým pojišťovna nic nezaplatí, a někteří o všechno přišli už dvakrát. Já nevím, že si lidé nerozmyslí postavit dům někde, kam může povodeň přijít znovu. Lidi jsou prostě nepoučitelní.

Hanka dnes referovala o návštěvě Prahy s Alešem. Místo aby tam zůstali přes noc, radši se vrátili domů. Hanka to totiž nemá k místní říčce daleko a měla strach, že by se taky do bytu nemusela hned tak vrátit. Po divadle se ještě procházeli u Vltavy a prohlíželi si s Lukášem protipovodňové zábrany, protože je předtím viděl v televizi a hrozně ho to zajímalo.

V našem městě se voda drží pořád na stejně zvýšené úrovni a pohotovost stále trvá. Stejně trvá pohotovost i u nás doma, protože dvojčata jsem raději do školy neposlala. Ani nemusím volat babičku Marušku, protože je doma Martin a ještě je po ruce Marcela. Když jsem se vrátila domů, byl navařený kotel guláše a Martin s Marcelou a s dětmi mastili žolíky v obýváku. Dokonce jsem měla uvařenou kávu.

Takový servis jsem neměla, co jsme se přestěhovali. Marcela dokonce vyžehlila hromadu prádla, které jsem ještě v neděli vyprala a usušila na sluníčku. Pepík z Olomouce volal, že byt je zatím v pořádku, že se mu hrozně stýská a už se těší, až to všechno skončí. Michal vzal s sebou Marcelku do kina a mají se vrátit každou chvíli.

Když se tak ještě podívám, jak kocour Fanda leží a spí stočený vedle pejska Tomíka a oba spokojeně odfukují, připadá mi náš dům tak trochu jako Noemova archa. Doma u nás všude vládne klid a mír. Jsem hrozně šťastná, že nám se velká voda asi vyhne. A tak si jdu taky lehnout do své kajuty, kde na mě čeká můj Noe Martin. Dobrou noc!

Spokojená Jana Š.