Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Martin naspává dlouhou cestu, a tak padnul do postele hned po zprávách. Venku je ošklivě chladno a vlezlo, za celý den sluníčko ani nevykouklo. Už je zase jedenáct večer a sedím v kuchyni.

V kanceláři jsme s Hankou prohodily jen pár slov, protože máme moc práce s uzavěrkou za březen. Pár novinek mi přece jen stačila říct už v sobotu.

Aleš přijel na celý víkend v naději, že si užijí krásného jarního počasí. Lukášovi udělal hroznou radost, protože mu k narozeninám přivezl štěně i s krmením a krásným novým pelíškem. Hanka se rozčilovala, poněvadž se s ní vůbec neporadil. Copak v sobotu, to se byli podle plánu procházet podle rozvodněné říčky, kde nevěděli, jestli mají dřív hlídat Lukáše nebo štěně. Po návratu domů si štěňátko nacpalo bříško a usnulo jako špalek. Potom si sedli a rozdělovali úkoly. Lukáš se dušoval, že ráno před vyučováním bude pejska venčit a to samé hned po návratu. Jen ať proboha štěňátko zůstane u nich. Dokonce skoro zapomněli na dort a další dárky.

Hanku možná mrzelo, že se všechno točí okolo pejska – kolečkové brusle, které Lukášovi koupila, upadly tak trochu v zapomnění. Aleš si ji večer usmiřoval, jak mohl, protože pořád bručela, že to mohli probrat předem. Aleš tvrdil, že kdyby to řekl předem, měla by Hanka tisíc a jeden důvod, proč si pejska nepořizovat, i když jinak má zvířátka ráda.

Jen chtěla vědět, co si počnou s pejskem, kdyby spolu chtěli jet na dovolenou. Její mamka si ho do garsonky v Karlových Varech určitě nevezme. „No a co takhle říct Janě a Martinovi?“ napadlo Aleše. „Mají tě rádi, pejska taky mají a dětských ručiček na hlazení a venčení taky!“ Chudák Hanka, zavalená přívalem argumentů, ještě v půl deváté večer zvedla telefon a všechno na mě vychrlila. No a já, plná starostí, kde jen ten Martin je, jsem nad tím ani nepřemýšlela a odkývala to.

Takže Aleš slavně zvítězil na jedné frontě, pak se rozplývali nad spícím prckem, nakonec Hanku udolal lahví šampaňského a šel nad ní vítězit na frontě druhé. Ovšem ráno už tak vítězné nebylo. Lukáš ještě sladce spinkal, v kuchyni a chodbě se skvěla jedna loužička vedle druhé a v předsíni dokonce „voňavá“ hromádka. Nad tím vším stála Hanka jako bůh pomsty a Aleš, dárce pachatele, vyfasoval kyblík a hadr a uklízel a uklízel.

Venku hnusně, na procházku ani náhodou, a tak Lukáš Donečka jen nosil ven a zase dovnitř. Jako zlatý hřeb večera ještě pejsek ožižlal Alešovy boty za dva tisíce. Když se Aleš vracel do Prahy, musel naslibovat všestrannou pomoc s „dárečkem“. Lukáš je ale na rozdíl od maminky blahem bez sebe, protože se mu splnilo tajné přání, které Alešovi jen tak pošeptal. Ještě štěstí, že to je pudlík, takříkajíc kapesní pejsek. Být to nějaký velký pes nebo bojové plemeno, to už by Hanka asi nerozchodila.

Martin dorazil úplně vyčerpaný až v neděli večer. Motal se nějakými objížďkami, leckteré město v Německu vůbec nemohl projet, a tak když dorazil, měl toho plné zuby. Na nějaké bouřlivé uvítání neměl ani sílu. Jak říkal, přepočítal děti a zvířata, stav souhlasil, osprchoval se, najedl a svalil se rovnou do postele.

Po mém dnešním návratu už nevypadal tak unaveně, ale pod očima má kruhy, že by na nich mohl cvičit na olympiádě. Vypadalo to, že se jen probral, vyluxoval ledničku a pokračoval v rozezpívané písni, dokud jsem nedorazila já. Pro změnu se najedl, vypil si se mnou kafe a vrátil se do pelíšku. Jen na mém nočním stolečku ležel malý balíček, ve kterém byl francouzský parfém.

Jo, ještě mi stačil oznámit, že ve středu jdeme s Tondou a jeho Zuzankou zase na bowling. Už se teda třesu, jak se toho nemůžu dočkat!

                                                                                                                      Rozmrzelá