Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

První máj je lásky čas, a tak bez ohledu na to, že jsem šla spát okolo třetí ráno, mě Martin v osm vyvlekl na zahradu. Protože jsme třešinku sázeli teprve na podzim, dalo mu hodně práce mě políbit pod jejími květy. Třešinka byla totiž o hlavu menší než my. Dokonce jsme na ní napočítali sedm kvítků. To znamená na každého jedna třešnička plus jedna rezervní do zásoby. Ovšem za předpokladu, že ze všech kvítků ty třešně skutečně uzrají.

Nebe je modré jako v Itálii a já mám dobrou náladu. Michal vyrazil po ránu za Kačenkou, aby mu nedej bože neuschla, a dvojčata s Jankou a Lukášem odešla probádat pozůstatky po včerejších čarodějnicích. Člověk by neřekl, co se tam po bujaré oslavě dá najít za poklady. Předloni tam Ríša našel tři dvacetikoruny a použitelný mobil. Sice takovou starou plečku, o kterou se nikdo nepřihlásil, pravděpodobně proto, aby neměl ostudu, ale Ríšovi šlape dodnes.

Včera bylo ošklivo a zima, a tak jsme oslavu čarodějnic přesunuli dovnitř domu. Děti odnesly čarodějnici už odpoledne, aby ji Michal mohl umístit na vrchol hranice, a mám takový neodbytný dojem, že se velice podobala sousedce Kratochvílové. Pořád jsem měla takový nutkavý pocit, že se během pálení vrhne Kratochvíl hrdinně do plamenů, aby svou holubičku zachránil.

K večeru dorazila Hanka s Alešem a Lukášem, bráška Petr s celou rodinou a nakonec Maruška se Simčou. Když jsme se ptali, kde má přítele Zdeňka, tak jen nesměle řekla, že na něj vyšla služba. Moc jsme jí to nevěřili, protože Zdeněk není řadový policista, ale vyšetřovatel. Asi se jí to zdálo moc brzy, hodit ho napospas rodině.

Venku poprchávalo a na oheň na zahradě nebylo ani pomyšlení, tak jsme buřtíky a masíčko ugrilovali doma a v půl deváté, nabaleni jak pumpy na zimu, jsme vyrazili k ohni. Letos se jim to opravdu povedlo. Hranice měřila nejmíň tři metry a zapalovali ji ze čtyř stran. Chvíli jim to trvalo, protože byla navhlá, ale nakonec se jim to podařilo. A protože si letos kluci hranici ohlídali, ani nic při hoření nevybuchovalo.

Vydrželi jsme tam do jedenácti a pak jsme přes protesty dětí šli domů. Jediné, co je usmiřovalo, že jsme jim vytvořili „pánský“ a „dámský“ pokoj. Tam se uložili všude, kam se dalo, dostali povolení být vzhůru do půlnoci a dětské šampaňské.  Michal měl propustku do půl jedné, a tak nás ještě zastihnul všechny vzhůru. Vypadalo to, že tentokrát žádný alkoholový dýchánek nestačil proběhnout a on i Jarouš to přežili ve stavu střízlivém.

To se zrovna nedalo říct o Petrovi a Alešovi, kteří si pochutnávali na whisky, kterou Aleš přivezl. Kolem jedné ranní už Petrova produkce na kytaru přešla od „Teskně hučí Niagára“ přes „Co jste hasiči“ až ke „sprostonárodním“ popěvkům, a i když jsem byla kontrolovat děti, jestli spí, stejně si myslím, že si určitě některé z nich vylepšilo repertoár. Aleš má totiž velice znělý hlas.

My, dámy a Martin, jsme popíjeli moravské vínečko od Hanky a občas jsme se nesměle připojili. Kytaru, kterou jsem se chtěla k Petrovi připojit, zabavil právem silnějšího Aleš. Předváděl nám, jak na ni hraje téměř profesionál, a prozradil, že v době „malin nezralých“ byl sólovou hvězdou žižkovské skupiny „Black underground“, jejíž věhlas dosáhnul až do Košíř. Pak se s Petrem trumfovali, kdo lépe přehraje pasáže ze známých rockových skladeb, ale s přibývajím alkoholem v krvi se pokorně vrátili k písním táborových ohňů. Ale o tom, kam to potom došlo, jsem myslím už psala.

A tak se večer opravdu vydařil, protože teď je deset dopoledne a ještě si nikdo své potomky nepřišel vyzvednout. Kafíčko už jsem dopila, a tak jdu radši vařit, aby ten náš dětský ansámbl, až se vrátí, netrpěl hlady.

Veselá Jana Š.