Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Prší, prší a zase prší. Děti se nastěhovaly k počítači, Martin je pryč, a tak si užívám chvilku klidu. Michal se tváří jako zmoklá slepice a odmítá říct, zda je za jeho stav odpovědná písemka z fyziky, nebo Kačenka. Už jsem o ní dlouho neslyšela, a protože teď Míša chodí ven zásadně s Jaroušem, vypadá to, že velká láska asi odešla do nenávratna.

Taky se už tolik nešlechtí před zrcadlem a dobu strávenou v koupelně uvedl na obvyklou míru. Ostříhaná hlava mu zdatně zarůstá a já mám neblahé tušení, že za chvilku se mu zase vylíhnou copánky nebo dredy. Ještě že zdědil po nás obou pevné a silné vlasy, na kterých zatím experimenty nezanechaly následky.

Janka občas říká, že je nespravedlivé, aby kluk, na kterém tak nezáleží, měl vlasy jako model, zatímco ona má to své blonďaté vrabčí hnízdo daleko řidší. Jako bych se rozčilovala, že Hanka snídá a obědvá jako dřevorubec po těžké šichtě a nikdy nepřibere ani deko, kdežto mně stačí projít v kuchyni okolo hrnce a mám dvě kila navrch. Kdybych se neomezovala, asi by mi za chvíli nestačila futra.

Když do sebe ráno soukám bílý jogurt bez ničeho a vidím, jak se Hanka láduje dvěma rohlíky se šunkou, jablkem a navrch si dá sušenku s čokoládou, jímá mě bledá závist. Zrovna tak u oběda: já mám poloviční porci brambor s plátkem masa, skrz který je vidět až do Prahy. Hanička si ovšem dá polévku, k tomu gulášek s pěti a završí to šlehačkovým pohárem. No není to k vzteku?

Ač mi kručí v žaludku, nelze přehlédnout cosi klepavého okolo mého pasu. Naopak Hanka má postavu pevnou jako dvacítka. A tak jsem se dneska rozhodla, že s tím musím konečně něco dělat. Léto se holt blíží. Když jsem dětem oznámila, že se jdu příští týden přihlásit do fitka, Janka na mě nevěřícně vyvalila kukadla.

Michal začal popichovat, jestli prý je tam někde nablízku zdatný zdravotník, aby předčasně neosiřel. Ovšem když jsem mu předestřela, že bych mohla najet na pravidla zdravé výživy pro všechny a místo dnešní pizzy by mohl k večeři dostat nějaké klíčené boby, honem rychle ubral. Nakonec jsem všechny dorazila tím, že v rámci získávání dobré fyzické kondice dostali za úkol v termínu jedné hodiny uklidit své pokoje.

Zajímavé je, že dokud měly děti jeden společný pokoj, jevila se mi jako největší bordelářka Janka. Od té doby, co má vlastní pokojíček, má v něm poměrně pořádek a sama od sebe tam občas vygruntuje. Naopak Michal, který si stěžoval, že mu ti mladší neustále vytahují a rozhazují jeho věci, má v pokoji cosi, co se podobá následkům menšího výbuchu.

Je fakt, že občasné nájezdy kapucínů zanechávají viditelné stopy jak v pokoji, tak i v naší lednici, ale největší binec si tam pravděpodobně dělá svépomocí. Stokrát ho honím, aby v pokoji nejedl, ale jemu se tam neustále hromadí skleničky a talířky. Kdykoliv v kuchyni zařvu: „Inventura!“, donese tác plný nádobí.

Když jsem se dneska v předsíni přezouvala, slyšela jsem jeho vyčítavý hlas směrem k Jance, že už je celá mamka. V kuchyni mě totiž čekalo milé překvapení. Na uklizeném stole byla vázička s voňavým šeříkem, linka čistě umytá, na ní můj hrneček s uvařenou kávou a myčka si spokojeně brumlala. Zvířátka měla umyté misky a čerstvé granulky.

Díky bohu Janička dostala jeden ze svých hospodyňských záchvatů. Vzhledem k tomu, že už byl skoro večer, bylo to velice milé. A tak jsem jen strčila pizzu do trouby a Jance dvacku do kapsy. Tak. Ještě pošlu dvojčata vynést koše a Michala vykulit popelnici před vrátka. Pak už budu jen čekat na telefonát od Martina. Teda dneska je tu takový klid, že bych z toho měla být snad  nervózní.

                  Pohodová