Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Tak máme za sebou volby a nevím, jestli za chvíli nebudou další. Na pátek a sobotu se u nás usídlila babča Lída, aby mě zastoupila, když jsme si to museli v práci vychutnat hezky až do konce.

To je tak, když jdete „dobrovolněpovinně“ nejen vhodit obálku do urny, ale za pár šprlíků počítáte a počítáte obálky, seznamy a nedejbože, abyste se spletli. Za celý den jsem se moc nezastavila, protože jsme museli odbavit kolem pěti set voličů. Leckterý potřeboval ještě vysvětlit, co má dělat. U takových chudších duchem bych rovnou odebírala volební právo, protože kdo nepochopí, co má s obálkou udělat ani po pátém podrobném vysvětlení, těžko ví, koho vlastně zvolit.

A tak jsem přišla v pátek domů, až když už rodinka skomírala u televize. Podívala jsem se, jak dvojčata spí spánkem spravedlivých, Janka seděla u televize s babčou a Martinem a Michal samozřejmě ještě nebyl doma. Stavil se pro něj kamarád Jarouš a odkráčeli lámat dívčí srdce někam na diskotéku.

V kuchyni jsem našla ještě půlku mřížkového koláče s tvarohem. S vědomím, že to zase půjdu odtrpět do posilovny, jsem si pochutnávala na sladkém, až se hory zelenaly. Vůbec mi nevadilo, že je jedenáct večer.

Ráno, přestože byla sobota, jsem vstala v šest. Za to, že je tam nechávám samotné, jsem zaskočila do pekárny a přinesla čerstvé rohlíky a chleba. Uvařila jsem hrnec kakaa a z mrazáku vyndala dvě kuřata na upečení. V půl osmé jsem už byla ve volební místnosti a zase to samé: spočítat zbylé obálky, zkontrolovat vydané voličům a už bylo osm.

U dveří se tísnilo asi pět uvědomělých voličů. Jeden z nich k nám evidentně nepatřil, ale nechtěl se nechat přesvědčit, že u nás prostě volit nemůže. Když jsme mu nedovolili vhodit obálku do urny, vynadal nám, co to je za zákony – jako kdybychom je dělaly my – a šel to zkusit jinam. Copak volební komise může za to, že je někdo z Pardubic a musel by dát stovku za vlak, aby mohl odvolit?

Obdivovala jsem šestadevadesátiletou babičku, která vešla do volební místnosti rázným krokem, vrazila nám do ruky občanku a nahlas oznámila jméno, abychom ji mohli odškrtnout v seznamu. Stejně rázně odvolila a s hlasitým „na shledanou!“ zase odešla. Měla jsem sto chutí postavit se do pozoru a salutovat.

Ještě jsem si odskočila volit taky za sebe a najednou už byly dvě hodiny. Mohli jsme zavřít. Naštěstí jsme byli šikovní a všechno jsme měli spočítané a odevzdané ve čtyři odpoledne. Sice jsme se trochu třásli, aby se to statistice líbilo, ale dopadlo to dobře. V půl páté jsem byla doma jako na koni, a ještě jsem si mohla užít trochu sluníčka.

Vítr sice foukal, ale na zahradě v závětří bylo hezky. Tak trochu jsem si zahrála na experimentátora a na sluníčko ke zdi jsem zasadila několik sazeniček melounů. Uvidíme, jestli z toho při tomhle bláznivém počasí něco bude. Hanka pravila, že jestli nám to červenec a srpen ještě nezkazí, tak jsme letos měli pěknou zimu. No, za to bych ji já, teplomilka, nejradši něčím praštila.

Ze zahrádky jsem se vrátila právě na Paroubkův projev k novinářům. Dštil oheň a síru na všechny, na které si vzpomněl. K celkovému dojmu mi ještě chybělo, aby si lehl na bříško, pěstičkami bušil do země a kopal nožkama. Takhle se vždycky vztekal sousedovic Slávek, než na něj vyrukovala mamka a dala mu na zadek. A tak nám skončily volby a já jsem si oddechla, protože se zas budu moci věnovat vlastní práci, kterou jsem v pátek tak trochu zanedbala. Teď to musím dohánět.

Taky v televizi přestanou vysílat projevy, které jsem občas vyslechla. Budu moci s pletením podřimovat u něčeho jiného. Na to mi Martin řekl, ať se moc neraduju, protože brzo začne mistrovství světa ve fotbale. To se na televizi taky moc nepokoukám, protože se budou s Michalem dívat. Asi si koupím nějaké blikátko do kuchyně, abych nepřišla o své oblíbené detektivky. Jak začne fotbal, už nikoho k televizi nepustí. Proč jen jsem si nepřála televizi k svátku, když narozeniny mám až po mistrovství?

Jdu odchytit Martina a probrat s ním televizní diskriminaci.

  Rozhodnutá