Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Tak další týden je za námi. Připadá mi, že tady čas běží hrozně pomalu. Už jsem ze zoufalství koupila vlnu a začala plést svetr pro Michala, protože je největší a dá to nejvíc práce. Samozřejmě jsem to s ním konzultovala. Nebudu plést něco, co by potom leželo ve skříni.

Po dlouhých dohadech z toho samozřejmě vylezl černý svetr, který v podstatě vypadá jako dlouhá mikina, pochopitelně s kapucou a hlubokými kapsami. Když jde totiž Míša se svými kamarády, ze všeho nejvíc to barevně připomíná smuteční průvod pozůstalých, kteří ještě ke všemu touží zůstat inkognito. Pod kapucami mají hluboko naražené kšiltovky a já z jejich obličejů vidím tak nanejvýš oči. Občas mám chuť zařvat: „Zabili Kennyho!“

Večer s Máriem a Sabine se moc nevydařil. Martin se vrátil domů až po deváté hodině, byl unavený jako pes a po třetím chlebíčku a skleničce chianti usnul v křesle. Naši hosté u nás strávili celkem dvě hodiny, během nichž se stačili třikrát pohádat a dvakrát usmířit. Jelikož jejich hovor měl kadenci rychlopalné zbraně, vlastně ani nevím, o co v jejich hádkách šlo.

Nakonec Sabine vyskočila z křesla, podala mi ruku a zmizela. Mário na mě omluvně zamrkal, nasadil hollywoodsky zářivý úsměv číslo osm, neodolatelným způsobem mi políbil ruku a odešel za ní. Za chvíli jsem z vedlejšího bytu uslyšela bubnovou palbu jeho hlasu a nakonec i dozvuky usmiřování.

Seděla jsem dál v křesle, dopíjela víno a pozorovala Martina, který o tom všem neměl ani tušení. Spokojeně odfukoval opřený o polštáře a světlo lampy mu z boku dopadalo na tvář.

Zajímavé je, že jeho jako by se čas ani moc netýkal. Když ho stříhám, nikdy nenajdu ani jeden šedivý vlas, zatímco mně se objevují už od třicítky. Taky nemá moc vrásek, jen ty od smíchu kolem očí. A já abych pomalu začala nakupovat drahé, vyhlášené krémy a přípravky, abych nevypadala jako mapa s vrstevnicemi.

Na zítra si naplánuju projít nějaké ty kosmetické obchůdky a udělám něco pro sebe. Taky bych čas mohla využít k tomu, abych si konečně zacvičila, jinak se na mě budou kila lepit jako moucha na mucholapku.

Pro Martina samozřejmě vařím vydatná jídla, protože za celý den si sotva někde stačí dát nějakou tu bagetu nebo hamburger. A když teda uvařím něco chlapského, masitého, je hloupé koukat na Martina, jak se láduje, a sama si dát třeba jogurt. Taky by to Martinovi prý samotnému nechutnalo.

Kdepak je moje jarní předsevzetí s cvičením a zdravou stravou? Až se vrátím, musím rozhodně zavolat do fitka a zamluvit si další hodiny. A taky musím někoho přemluvit, aby tam chodil se mnou, protože Hance se za chvíli začne kulatit bříško.

Ach jo! Tak to jdu tady sklidit, umýt nádobí a pak žďuchnu do Martina, aby šel do pelíšku pokračovat ve spánku spravedlivých.

Dobrou noc.