Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

V poslední době se s mým 17letým synkem tak trošku dohadujeme. Na vině není puberta ani chození za školu ani popíjení čuča na školní zahradě nebo kouření na školním záchodě. My totiž vedeme dlouhé spory o sitcom. Tedy o „nejlepší“ seriál tohoto typu. Vzájemně se trumfujeme nezapomenutelnými hláškami, zlidovělými vtípky nebo krásně trapnými situacemi.

Já jsem měla ještě před rokem na první příčce seriál Přátelé, Dva a půl chlapa, M.A.S.H. a Ano, pane ministře. Někam doprostřed bych zařadila Krok za krokem, Chůvu k pohledání, Cosby Show a Plný dům. Zato sitcomy typu Rosemary nebo Ženatý se závazky, u kterých se mi trapností svíjejí i prsty u nohou, řadím až úplně nakonec. Na úplném ocase za nimi už následuje jen někdejší zoufalý pokus o český sitcom – Nováci. Čeští tvůrci totiž zjevně nepochopili, že atraktivita sitcomu není založena na zápletce, ale na vtipných dialozích.

V současné době jsem mezi své favority přidala český Comeback, na který se sice nedívám pravidelně, ale oceňuji neotřelý humor a slušné herecké výkony. Ovšem mojí naprostou jedničkou, kterou jsem objevila vloni, je Teorie velkého třesku a jedna z hlavních postav - neodolatelný Sheldon. U tohoto seriálu jsme se se synkem svorně několik měsíců řezali smíchy a nenechali jsme si ujít ani jeden díl. Do té doby, než on narazil na seriál Jak jsem poznal vaši matku. Synek se do něj okamžitě zamiloval a chtěl, abych díly sledovala s ním. Je to zvláštní, ale mne tento seriál nebaví. Přitom je považován za kultovní. A tak vedeme spory, je-li lepší Velký třesk nebo Jak jsem poznal vaši matku.

Upřímně se přiznávám, že za poslední tři roky, které pro mne byly dost obtížné a přinesly hodně starostí, se na díly dobrého sitcomu dívám s nesmírnou chutí, protože právě u nich na ty starosti zapomenu. Klasické seriály přitom v podstatě nesleduji vůbec, s výjimkou Vražd v Midsummeru a Doktora House. Nemám na to sílu. Potřebuji prostě jen na pár minut úplně vypnout mozek. Navíc miluji briskní humor a dokonce i černý humor. A co je hlavní, u sitcomů nemusím myslet. A pokud jde o Sheldona, tak toho bych i adoptovala :-)

VÍTE, ŽE:

Autorem nahraného smíchu, tedy samostatné zvukové stopy se záznamem smíchu živého publika, je Charles (Charley) Douglass. Technika nahraného smíchu, která je známá pod anglickým názvem „sweetening“ se začala používat u show s živým publikem k doplnění reakcí publika někdy v padesátých letech minulého století. Došlo k tomu tak, že během jednoho postprodukčního editování show I Love Lucy ukázal komik Milton Berle na jedno vtipné místo a pravil: „Lidi na tenhle vtip vůbec nereagovali, jak jsme očekávali.“ Douglas pak vložil k neúspěšnému vtipu nahranou sekvenci smíchu. Berle překvapeně reagoval: „Vidíš? Říkal jsem ti, že je to vtipné.“ Odborníci tvrdí, že díky nahranému smíchu si diváci u obrazovek potvrzují, že to, co připadá vtipné jim, je zábavné i pro ostatní. Údajně si díky vkládané zvukové kulise si člověk nepřipadá u televize tak sám. A pro filmaře kontakt s živým publikem znamená zpětnou vazbu.

A tady je malá ukázka z mého oblíbeného sitcomu Teorie velkého třesku:

A co vy? Máte také nějaký oblíbený sitcom? Patříte mezi nadšence, co si dopředu stahují celé seriálové řady? Nebo vám sitcomy připadají nudné, trapné či špatně zahrané? Vadí vám nahraný smích? A co říkáte na české sitcomy? Máte nějakou oblíbenou hlášku ze sitcomu?