Reklama: Základem každé pracovny jsou kvalitní kancelářské židle . Na Hawaj.cz si vyberete tu pravou přesně podle vašeho stylu.  

První vánoční cukroví v nové domácnosti? S našimi tipy to zvládnete levou zadní!

První vánoční cukroví v nové domácnosti? S našimi tipy to zvládnete levou zadní!Od vánočních svátků nás dělí už jen pár týdnů, a tak je třeba začít s klasickými přípravami, které jsou nezbytné pro to, abychom tento čas mohli využít k plnohodnotnému odpočinku a pohodě. Nejde však pouze o generální úklid a nákup vánočních dárků...
pošlete nám recept

Čtrnáctá komnata. 4. díl. Něco je za oknem!

Čtrnáctá komnata. 4. díl. Něco je za oknem!

Vracím se zpátky do chalupy a hlava mi třeští. Kdo byla Marie na náhrobku a co se stalo, že zemřela tak strašně mladá? Z rodiny už mi to nikdo neřekne. Dochází mi, že o své rodině nevím vůbec nic. Možná, že když se podívám pořádně po chalupě, na něco přijdu. Tomáš se zatím vůbec neozval a mně je docela bídně.

Zaparkovala jsem a pustila Báru z auta. Jenže jí se evidentně do chalupy nechce. Když vystoupím a jdu ke dveřím, loudá se za mnou a je vidět, že by se nejradši vrátila zpátky do vozu. Odemknu a jdu dovnitř. Bára se zarazí před prahem, a přestože ji lákám, nechce jít dovnitř. No co, tak si buď venku, však až budeš mít hlad, přijdeš! Jdu do kuchyně a něco se mi nezdá. No jasně! Když jsem odcházela, zůstal na stole květovaný hrneček od kafe. Teď se válí s uraženým uchem pod stolem a na zemi je skvrna lógru.

Teď někdo zaťukal na dveře, až jsem s sebou škubla. U dveří stojí můj nový známý z rána. „Přivedl jsem vám Báru! Byla až dole u silnice.“ Báře už očividně otrnulo. Spolu s Blekem nejdřív pijí z misky a pak svorně dojídají zbytek granulí. Z návštěvy nemám moc radost, ale jsem ráda, že mi Honza Báru přivedl, a tak mu děkuju. Kdyby se zatoulala až do města, vůbec nevím, kde bych ji měla hledat.

„Nepotřebujete s něčím pomoct?“ nabízí Honza svoje služby. „Hm, kdybyste mi pomohl přinést dříví na zátop, já bych vám uvařila třeba kafe,“ nabízím. „Jo, rád.“ A mizí s oběma psy v patách. Uklízím rozbitý hrníček a odhaduju to na průvan nebo návštěvu nějakého domácího zvířátka. Honem stavím vodu na kafe a vytahuju pár sušenek z mamčiných zásob. Honza se za chvíli vrací s košem plným dříví a zručně zatápí v kachlových kamnech. Jsem mu vděčná, protože já, zvyklá na pohodlí radiátoru, nevím, zda bych to vůbec zvládla. Pijeme spolu kafe a nezávazně klábosíme. komnata

Honza je o rok starší než já, na místní základce učí češtinu a dějepis a občas zaskočí i jako tělocvikář. V městečku bydlí od narození a jeho rodina už tu žije přes dvě stě let. Jeho koníčkem je totiž hledání vlastních kořenů. Vypráví mi, že doma má vypracovaný celý genealogický strom rodiny až do roku 1726.

Když se na mě nedívá, po očku si ho prohlížím. To, co vidím, vypadá docela utěšeně. Měří nejmíň 185 a tmavohnědé vlasy mu jemně rámují snědý obličej, kterému kraluje výraznější nos. Nejmíň dva dny neoholené strniště vůbec nevypadá špatně. Jak jsem si stačila všimnout ráno u pošty, má docela vypracovanou postavu se širokými rameny a ruce s dlouhými štíhlými prsty. Celkově se jeví jako chlap, o kterého se lze opřít v nesnázích.

Když se ho jako starousedlíka vyptávám na svou rodinu, moc o ní neví. Znal jenom pratetu Františku, ale slíbil, že mi zítra vyjedná návštěvu u místního kronikáře. Když on hledal informace o své rodině, byl pan Holeček velice ochotný, a dokonce mu některou kroniku půjčil k prostudování domů. Ve světnici už je docela teplo, oheň v kamnech praská a veselé plamínky probleskují okolo dvířek.

Ani jsem si nevšimla, jak se venku sešeřilo a začala padat mlha. Docela nerada se s Honzou loučím, ale protože jsem se dneska rozhodla spát na starém gauči v hlavní světnici kvůli teplu, ještě mi pomohl donést dolů peřiny a pak odešel. Dívala jsem se, jak s Blekem schází ze stráně. U silnice se zastavil a ještě mi zamával. Bylo mi docela fajn, přestala jsem myslet na nepříjemné věci, dokonce jsem se přistihla, že si pobrukuju. V malinké koupelničce jsem se opláchla a zavrtala se do peřin. Bára okamžitě zalehla na zem vedle mne a v mžiku jsme obě usnuly.

Zdálo se mi, že jsem malá holka a hraju si na schovávanou. Vlezla jsem okénkem do sklepa s bramborami, přitiskla se ke zdi a najednou se na mne jeden pytel skácel a začal mě tisknout ke zdi. Dýchalo se mi čím dál hůř a náhle jsem se s trhnutím probudila.

Vedle mne na gauči ležela Bára a tiskla se ke mně. Cítila jsem, jak je celá napjatá a upřeně hledí ke dveřím. Zase na mě začíná tiše padat hrůza. Uvědomila jsem si, že jsem zapomněla zavřít okenice. Najednou slyším jemné zaškrábání na dveře. Mám dojem, že za dveřmi slyším šepot, a tak napínám uši. Najednou jako bych slyšela tiché krůčky podle zdi směrem k oknu. Nadzvednu se, přes cíp peřiny hledím do okna a v rohu spodní tabulky rozeznávám světlou skvrnu, jakoby obličej. Teď to slyším úplně zřetelně. Naléhavý šeptavý hlásek: „Pusť mě, prosím, domů! Je mi zima! Prosím! Prosím!“ Ta světlá skvrna mění tvar. Proboha, to není obličej!!!

Vikina

Čtrnáctá komnata:


15.4.2006   Rubrika:   |   Komentářů 25   |   Doporučit článek   |   Vytisknout

Hodnocení článku: 3/5   Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1   2   3   4   5  

 

Diskuse ke článku - Čtrnáctá komnata. 4. díl. Něco je za oknem!

Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Sponzori

Prohledej


Výherci v soutěžích

Soutěže na Soutez.cz

Anketa

Zpívám rád a je to na mě doufám znát...

Zpíváte si občas doma?

Celkem hlasovalo 422619.
Archiv anket.