Práce, povolání zaměstnání. Kolik jste jich vyzkoušeli?
Střední a starší generace, která byla za socialismu v produktivním věku, si jistě velice dobře pamatuje na občanské průkazy v podobě malé knížečky. Kromě poměrně podrobných osobních údajů o držiteli v nich bylo místo i na razítka od zaměstnavatele. To aby při případné kontrole bylo hned jasné, zda je dotyčný zaměstnán, nebo patří mezi tzv. příživníky. Tak byli označování ti, kteří nikde nepracovali.
Ale i když byl člověk zaměstnán, vyhráno neměl. Stačilo, že se v jeho občanském průkaze postupně nastřádalo hned několik různých zaměstnaneckých razítek a člověk – byť pracující – se rázem dostal do kategorie fluktuant. A to byla tehdy kategorie hanlivá. Takový fluktuant byl opovženíhodný, protože jeho časté střídání zaměstnavatele vypovídalo o nestálosti, nespolehlivosti a sklonech k flákání.
Není divu, že většina lidí setrvávala na jedné pracovní pozici celá léta, leckdy i celý produktivní život. Můj tatínek tak třeba pracoval v jednom podniku od svých 18 do 55 let a zcela jistě by to tam doklepal až do důchodu, kdyby se mezitím nezměnilo společenské klima, nenastalo rušení různých podniků a lidé neokusili, jaké to je, když se ocitnou „na dlažbě“. Ač to pro něj určitě nebylo lehké, vypořádal se s nastalou situací velice důstojně. Na „stará kolena“ se rekvalifikoval a posléze vyzkoušel několik pracovních míst, než konečně narazil na takové, které mu nejlépe vyhovovalo. Svým způsobem se tak stal fluktuantem.
V dnešní době se však již toto označení nepoužívá, protože měnit práci z jakýchkoli důvodů je považováno za zcela normální a přirozené. Doba je tvrdá, pracovní místa často nejistá. A lidé mají navíc potřebu zkoušet, hledat a hlavně se realizovat. Mnohým už nestačí chodit do práce jen pro to, aby mohli zaplatit své životní náklady, ale záleží jim na tom, aby práce, kterou vykonávají, je uspokojovala, bavila, aby při ní mohli rozvíjet své schopnosti.
Na druhou stranu je pravda, že v některých regionech je o dobrou, či spíše o jakoukoli práci, nouze. Tam pak lidé musejí dát přednost tomu, co je k mání, a na nějaké zdlouhavé hledání sama sebe nemají prostor. V některých zemích je zcela běžnou záležitostí tzv. stěhování za prací, u nás se tento jev zatím moc nerozšířil. Lidé se snaží hledat práci v místě svého bydliště, případně i trochu dál, ale s přijatelným spojením. Není už však výjimkou každodenní dojíždění třeba i 100 km.
Ztratit práci patří mezi nejstresovější okamžiky, které může člověk zažít. Stalo se vám, že jste se ocitli „na dlažbě“ a museli takto vzniklou situaci řešit? Jak jste to zvládali a jak dlouho vám trvalo, než se vám podařilo nové, odpovídající místo sehnat? Co všechno jste tomu museli obětovat? Kolik zaměstnání jste ve svém životě již vyzkoušeli?
25.10.2012 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 48 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Práce, povolání zaměstnání. Kolik jste jich vyzkoušeli?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Jo a že se u nás lidé nestěhují za prací? Já myslím, že by se i stěhovali, jenže jak prodat svoje bydlení v oblasti, kde není práce a koupit si nové za tu samou sumu tam, kde práce je?
Já jsem po VŠ v roce 1982 nastoupila na národní výbor a od té doby dělám jen na podobných úřadech a to podobnou agendu. Jen jak se mění zákony, mění se i agenda. Nejvíc se mi líbilo dělat tzv. prozatímní správu, to bylo bezva, dělaly jsme si s kolegyní co jsme chtěly, jak jsme chtěly, nikdo nám do toho nekecal, bylo to zajímavé a různorodé, od zastupování u soudu až po ztráty a nálezy. Bohužel opět došlo ke změně zákonů, nový úřad, nově uspořádaná agenda a teď dělám strašně nudnou práci a ještě mám blbou šéfku, která jen řve, nařizuje, kritizuje a nedá se s ní normálně mluvit. Jak já už se těším do důchodu, kdy budu mít sice míň peněz, ale budu svou vlastní paní - ještě 8 let! Nevím, jak to vydržím! A samozřejmě mám strach, že o práci přijdu, je mi 53, už bych novou nesehnala a žiju sama, kdo by mě živil? Radši takové myšlenky od sebe zaháním, ale někdy mám opravdu velký strach.
1.1972 -1975
2.1975 -1982
3.1982- 1984
3.1984- 1993
4.1993- dosud
stále stejný obor, jen různí zaměstnavatelé, nezaměstnanost jde mimo mě, plat dost nadprůměrný.
Ještě nějaké dotazy? 
.jpg)
2 před svatbou důvod stěhování
2 pak celkem 4 posleví až důchod
sice o 3roky dřív ,ale to z důvodů restruktualizace
tak já nastoupila v roce 1985 a v tom samém baráku dělám doposud, jen mám cca 4. zaměstnavatele za tu dobu 
jsem dočetla, když jste vystěhované tak né.
Linda - 25.10.2012 9:11
možná za odpad
.gif)
Hlásím tři zaměstnavatele a jeden obor
dva obory , tri zamestnavatele, v posledni praci 5,5 roku .. al ej eto tvrde, vycerpavajici a psychicky narocne. Jak tu onehda byl ten clanek.. prace u nosu , nebo klinika s dojizdenim a narocna casove.... klidne budu sedet na jedny zidli, i za trochu min penez, a nebudu 1,5h denne dojizdet... ale na to taky clovek dojde az s vekem.
.jpeg)
Tak já mám za svých 33 odpracovaných let druhé zaměstnání a v podstatě jen proto, že první padlo na hubu. Naštěstí jsem bez práce ještě nebyla. Mám kliku kolektiv i šéf jsou super, peněz teda není moc,ale jde to, ale hlavně jsem ráda, že tu práci mám, protože jinak bych musela do marketu ke kase a to je pro mě opravdu až ta poslední zoufalá možnost.
.gif)
Linda: Tak to vás snad už nenajdou
.jpg)
loupák: my jsem vsichni oficialne vystehovany, odhlaseny a moje posledni trvale bydliste je uz 10 roku prodany....takze snad ok
Linda: 
tak na to bych se teda radši informovala,aby si se po letech nedivila/nebo tvoje holky
A aby to nevypadalo tak hrozně, tak 1. zaměstnání 2 roky, pak pauza v podobě ročního au pair pobytu v UK, 2. zaměstnání 5 let, 3. zaměstnání 3 měsíce (katastrofální podmínky i jednání), 4. zaměstnání 1,5 roku (změna vedení a to k velmi horšímu), 5. zaměstnání 2 měsíce u podvodníka), 6. zaměstnání 2 měsíce přechodné, potřebovala jsem peníze a čekala až se rozhoupe mů současný 7. zaměstnavatel. Zde jsem druhým rokem. Když to takhle vysvětlím, tak to u přijímacích pohovorů celkem zkousnou
Ve 33 letech mám třetí zaměstnání. Na prvním místě jsem byla s velkým úsilím jen tři týdny, protože déle bych to tam prostě nevydržela (náplň práce, obrovská společná kancelář, lidi, denně přesčasy, kvůli kterým jsem jezdila domů o dvě hodiny později). Na druhém necelé tři roky a pak jsem tam nějaký čas chodila vypomáhat jako brigádnice. No a od té doby jsem u stávajícího zaměstnavatele, jen jsem tam po 7 letech změnila pracovní pozici.
