Páníček a jeho pes. Jedno tělo, jedna duše.
.jpg)
Říká se, že jaký pán, takový pes. Asi na tom bude hodně pravdy, i když to samozřejmě nelze tvrdit obecně. V době, kdy jsme ještě měli naší kokršpanělí slečnu Barunku jsem ze svých venčících procházek znala pejsky, kteří jako by byli dokonalým obrazem svých páníčků, ale i takové, jež byli povaze svého majitele na hony vzdáleni.
Většina pejskařů to zná. Zatímco neznámé lidi na ulici nezdravíte, s ostatními majiteli čtyřnohých společníků se nejen pozdravíte, třebaže je vidíte poprvé v životě, ale leckdy se i dáte do řeči. Jako by nás ti naši psi nějak spojovali. Právě při takových setkáních se člověk může přesvědčit, zda je na výše uvedeném rčení něco pravdy či ne. Řekla bych, že je to tak půl napůl.
Před lety jsme se často potkávali s jedním pánem, který venčil psího kluka – knírače. Občas jsme prohodili pár slov, ale že bychom našli společnou řeč, tvrdit nemůžu. Na můj vkus to byl muž příliš samolibý, se sklony k aroganci. Stejný byl i jeho pejsek. K ostatním psům se choval nadřazeně, neustále si stoupal na zadní tlapky, předními se opíral o jejich hřbet a koukal na ně pěkně shora. Není divu, že se to žádnému nelíbilo.
Naopak starší paní s fenkou jakési neurčité rasy byla dobrosrdečnost sama. Veselá, milá, kdykoli jsem ji potkala, pěkně jsme poklábosily. A stejná byla i její psí slečna. S naší Bárou si pohrály, poškádlily se, bez sebemenšího náznaku nevraživosti.
Tito dva pejsci byli přesným obrazem svých pánů. Jsou však i opačné případy.
Znala jsem paní, která působila dojmem, že se proti ní celý svět spiknul. Všechno bylo špatné, nikdy jsem neviděla, že by se usmála. Při venčení mé zlaté a její černé kokršpanělky jsme se potkávaly velmi často. Pokaždé jsem si vyslechla, jak je to strašné, že má všude černé chlupy, že ji nepouští dál než do předsíně, protože nesnáší nepořádek. A nádavkem k tomu litanie na špatnost a zkaženost celého světa. Kdykoli na svou fenku volala, pokaždé byla v jejím hlase slyšet velká netrpělivost a zloba. Přesto všechno byla její kokršpanělí holčička milá a velice družná. Nikdy na nikoho nezavrčela a s ostatními psy vycházela v pěkné shodě.
A ještě jeden případ. Potkávám ho už léta. Starší pán, doslova vlající za labradorkou kříženou „s něčím“, nabitou energií. Dokud byla mladá, chápala jsem to, ovšem teď už je to zasloužilá psí dáma a stále se chová jako neřízená střela. Ostatní psy by pravděpodobně nejradši slupla k večeři, kdyby k tomu dostala příležitost. Přitom její majitelé jsou klid a duševní rovnováha v jednom.
Máte podobné psí historky? Znáte nějakého pána či paničku s pejskem, kteří jsou takřka jedno tělo, jedna duše? Anebo ty druhé, kteří jako by k sobě vůbec nepatřili?
12.11.2012 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 24 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Páníček a jeho pes. Jedno tělo, jedna duše.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Tak to já naštěstí vypadám jinak než náš freták
mně spíš facinuje podoba. Tady chodí pán s boxerem a jsou v obličeji jako dvojčata.
My máme fretečku a taky ji venčím na vodítku a zdravím se s majitely fretek.Jsme fretčí velká familie.
ano, co máme doma psíka, máme i plno nových známých
.jpg)
Tohle neznam. Pravda v Praze na sidlisti neco podobneho byvalo, clovek obesel nekolikrat denne sve pravidelne kolecko mezi panelaky nebo v parku a stejne tak to meli vsichni ostatni pejsari. Ale u nas na vesnici vyjimecne potkam nekoho pri venceni. Rano kdyz odjizdim potkavam obcas lidi s velkymi psy, asi je nechavaji rano probehnout aby v dobe nepritomnosti panicku spali 
. Kdyz ja jdu na prochazku odpoledne tak potkam vyjimecne nekoho, vecer chodi obcas manzel, ja nerada chodim po tme - vencit na chodniku neni nic pro me a po trave nebo poli nerada chodim kdyz nevidim kam a do ceho slapnu. A o vikendech vyrazim do lesa a to potkam maximalne nekoho ve vybehu, ale tam ja nerada chodim - psy tam muzou behat na volno a ten muj chlupaty bazlivy pablb nikdy nevim co ji napadne a do koho se zakousne a nebo naopak se bude bat a zdrhne . Takze je mam na voditkach a chodim po lese a tam potkame maximalne zver. Pres leto kdyz vencime po vecerech na plazi, tam se da potkat spousta psu, ale zase nikoho nepotkavame pravidlene, takze nemuzu soudit.... takzu suma sumarum, ano vim o cem je rec ale nepotkavam to v praxi
.jpg)
Přiznávám, že nejsem pejskař. Naši vždycky nějakého měli (jednu dogu a pak obvykle vlčáky), takže jsem s nimi vyrůstala, nemám proti nim v zásadě nic, ale... prostě jsem spíš na 
Ale potkávám pejskařů hodně a opravdu to většinou vychází - jaký pán, takový pes. Nejlepší případ jsem zažila s chlapíkem od nás z paneláku. Znám se s jeho přítelkyní, milá holčina, vždycky rády pokecáme, on je mistr ČR v jakémsi bojověm sportu, nabušenec, holá hlava... Není zlý ani hloupý, to ne, ale je prostě zvyklý dělat ramena, mluvit jako drsňák, a jelikož učí ten sport i mládež, tak přikazuje jak na vojně. No a pak si slečna pořídila takového úplně pidi yorkšíra 
Jelikož směnuje, musí s ním dost často chodit on - a najednou jako by měl o metr míň, usměvavý, miloučký, no radost ho potkat 
Takže tady vidím i velký přínos pejska na člověka 
Já to takhle zas až tak nevnímám, nebo aspoň v okolí nikdo extra odpovídající svému psovi není. Zrovna sousedka nad námi to má opěčně, jedině v silnější postavě se se psem shodne, jinak ona je fakt hodná ženská a ten její hafan takový malý tvrdohlavý a panovačný zmetek, co si dělá co chce.
U nás doma často probíhá hovor jako že Potkala jsem tu paní od Čerta... Ten pán od Bena má zlomenou ruku... Člověk zná jménem jen jejich psy a lidi jen od vidění, ale vždy víme, o kom je řeč. 
Před několika lety nám jedna paní povídala, že u nich doma o nás vždy mluví jako o těch mladých, co mají toho blonďatého chlupáče, co by za míč položil i život. Takže tenhle styl popisu bude asi typický pro víc lidí.
Katy..: ze srsrti našich amerických kokršpanělů by si lidé zase dle jejich řečí rádi udělali paruku 
to si člověk nevybere - ovšem uznávám, že srst na rozdíl od kůže znovu doroste
.jpg)
Setkala jsem se se spoustou lidí a jak se píše i v článku, každej je jinej....pokud vidím psa, kterej je na vodítku, uvazuju i svého psa. Pokud není, držím si psa jen pod píšťalkou. věšinou je to v pohodě. Taky se mi stalo, že si lidi psa chtějí hladit a krmit ho, což nenechávám, nechci aby si bral jídlo od cizích. A nejvíc mě dostala hláška....jéééé váš pes má krásnou barvu, to by byla kabelka
nechápu lidi, co si pořídí psa a pak nadávají na chlupy a málem by je zavírali do komory jen aby probůh nenadělali nepořádek 
