Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

"Holky, normálně to je tak kráásný. Fakt. Ty jo, to si neumíte představit. Ale víc vám neřeknu, si počkejte, až TO budete dělat samy. Protože TO je prostě nádherný." Spolužačka na střední škole se vznášela, když nám vyprávěla, jaké je milovat se. Seděly jsme kolem ní a poslouchaly s ústy dokořán, srdce nám bušilo chtíčem po prvním sexu, tváře rudly zvědavostí. Bylo to vděčné téma. Kolegyně, které už byly zasvěceny do tajů a krás sexuálního života, nás ostatní zásobovaly vyprávěním o svých zkušenostech. Po několika proškolovacích akcích jsem nabyla dojmu, že o sexu vím teoreticky vlastně úplně všechno. S praxí tudíž nebudou žádné problémy. Naopak – svého vyvoleného (až nějaký přijde) úplně ohromím.

A najednou jsem ho potkala..... Bylo mi šestnáct a jemu čtyřiadvacet. Byl úžasný, úplný Alain Delon, a dokonce z Prahy! Můj mozek byl neustále zaměstnán erotickými představami. Skoro jsem si zavařila závity při vymýšlení nějakého důvěryhodného únikového manévru, abychom mohli být sami. Vídali jsme se totiž jen o víkendech, když jsem byla u babičky, a ta mne hlídala tak, že jsem nesměla odejít ze zápraží.

Štěstí se zcela nečekaně přiklonilo na naši stranu.

"Děvčata, pojedeme do Prahy podívat se do parlamentu na jednání o dovozu dobytka z Maďarska," prozradila nám třídní jednoho dne sladké tajemství. "A budeme tam mít rozchod?" zeptala jsem se nesměle. Dostala jsem přednášku o tom, jak jsme nevděčné a jak bychom měly být šťastné, že se můžeme podívat do parlamentu na jednání o dovozu dobytka z Maďarska. (Studovala jsem střední zdravotnickou školu.) Rozchod nebude.

Osud chtěl, aby do práce přišlo málo poslanců (jistě z nějakých vážných důvodů) a jednání bylo zrušeno, čímž mi naši milí zákonodárci pomohli k mému "poprvé". Rozchod byl. A jaký! Několik hodin absolutní svobody!

Rychle jsem vypátrala nejbližší telefonní budku – mobily ještě nebyly – a domluvila si rande, které mělo skončit jen jediným možným způsobem...

Tak dobře, už vás nebudu napínat. Můj vyvolený ve svém věku velmi dobře věděl, na rozdíl ode mne, co a jak. Já jsem se však tvářila zcela suveréně. Muselo mu být jasné, že jsem úplně neznalá, a tak mne různě otáčel, přetáčel, kroutil, skládal... My zdravotníci bychom řekli polohoval. Pak mne zase tak nějak obrátil, otočil naruby a najednou zmizel... V prapodivné poloze jsem usilovně přemýšlela, co jsem udělala špatně. Vždyť jsem vlastně nedělala nic, tudíž jsem ani nemohla nic zkazit! Prožívala jsem muka, dokud jsem neslyšela charakteristický zvuk spláchnutí. Aha, pomyslela jsem si s úlevou, to nic, byl jen na záchodě, asi se mu chtělo čurat. Ve své poloze jsem setrvala a těšila se na pokračování započatého díla. Vrátil se, jenže nic se nedělo. Hezky se mne usmál a zaujal normální polohu vleže, jako by chtěl odpočívat. Pochopila jsem, že to už je asi všechno.

Vyloudila jsem na obličeji zklamaný výraz typu "moc ses tedy nevycajchnoval" a odkráčela také na toaletu.

Když jdete po mužském na záchod, musíte si pochopitelně spustit prkénko. A právě v tu chvíli jsem to uviděla... Ve vodě bylo něco, co jsem nikdy neviděla, takové jako malé tečičky. Vůbec jsem nechápala, jak a čím jsou udělané. Bylo to zkrátka mooooc divné. Dlouhé minuty jsem je zkoumala a snažila se přijít té věci na kloub. Nakonec jsem to vzdala a s hlavou plnou otazníků se vrátila zpět do pokoje.

"Proboha, co jsi tam dělala?"

"Co by? Nic, koukala jsem na vodu."

"Na co?"

"No na vodu. Máte divnou vodu v záchodě. Plavou vám tam nějaký divný tečičky." Podíval se na mě, jako by nevěřil, že dobře slyší. Abych mu to tedy objasnila, dodala jsem ještě: "Takovou vodu my doma nemáme."

A co vy, milé čtenářky? Vzpomenete si občas na to vaše "poprvé"? Byla to nádhera, smršť, trapas či totální fiasko?