Je mi pětatřicet, jsem svobodná a bezdětná. A vadná?
Asi nejsem jediná s podobným názorem na život, ale pravda, ve svém okolí nějaké mně spřízněné duše zrovna nemám. Jsem některými považována za exotku a občas čelím docela neomaleným otázkám, udivení a nepochopení.
Je mi totiž už pětatřicet a stále jsem svobodná a bezdětná a na tomto stavu nemíním nic měnit. Dokonce ani s nikým nebydlím, vzala jsem si hypotéku na pěknou garsonku, která mi bohatě stačí a jsem naprosto spokojená. Přítele mám, ale rozhodně neplánuji nějaké sestěhovávání a zabřednutí do každodenních povinností většiny žen.
Vím, že tento životní styl vyznává čím dál více lidí, proto mne zaráží, že se v posledním asi roce začaly z mého okolí množit nemístné otázky, co budu se svým životem dělat dál. Většina mých příbuzných, včetně rodičů, sestry a známých nechápe, že mi to takhle opravdu vyhovuje. Oni si myslí a snaží se mi vnutit, že v hloubi duše jsem vlastně nešťastná a svou samostatností a (podle nich) pózou, jak děsně jsem nad věcí, maskuju svou vnitřní nejistotu a rozpolcenost.
Nejdřív jsem všem v klidu odpovídala, ať si o mne nedělají starosti, že jsem opravdu šťastná a spokojená, ale nevím, jestli jsem buď já přehnaně na toto téma přecitlivělá, nebo zda oni ten nátlak nestupňují, zkrátka ty komentáře o mém životě se množí a mně už to začíná unavovat. Tak se už někdy i utrhnu a hned jsem za nafoukanou a nedůtklivou.
Teď v neděli mi docela ťafku dala moje máma, která, patrně v touze probudit ve mně mateřské pudy, mi ukázala obrovskou krabici plnou miminčího oblečení. Prý to schraňuje po dětech mé starší sestry a jednou to bude pro moje miminko. Přitom se na mě koukala takovým napůl zkoumavým pohledem, co jako já na to a jestli snad nějak nezjihnu a napůl skoro zoufale, pomalu se slzou v oku.
Nechci jí lhát, ani planě utěšovat, tak jsem jí na rovinu řekla že jí to tedy bude doma asi zbytečně zabírat místo, protože já dítě skutečně nechci. No, bylo jí to líto, a mně bylo zase líto jí, ale co s tím můžu udělat? Od mé sestry máma vnoučata má, tak v tomhle ohledu nijak nestrádá.
Ale proč to sem píšu. Víte, já jsem normální žena, nejsem ani přehnaná kariéristka, mám celkem obyčejnou kancelářskou práci, penězi vyloženě neoplývám, splácím tu hypotéku, rozpočet mám tak akorát. Takže moje rozhodnutí k samostatnému životu bez jakýchkoli závazků není proto, že bych byla nějaká přehnaně ctižádostivá. Mně to takhle prostě vyhovuje.
Já jen nechápu tu potřebu některých lidí řešit můj život a vnucovat mi, jak se cítím, případně budu cítit, až mi bude šedesát a budu sama a bezdětná. Netvrdím, že se mě na to lidi ptají na potkání, ale těch, kteří to dělají, je na můj vkus docela dost. Zajímalo by mne, jestli to máte taky tak, že svým rodinným příslušníkům, kamarádům a bližším známým, takhle mluvíte do života a pronášíte nevyžádané rady, prognózy a soudy. Já totiž tu potřebu nemám. Ať si přece každý žije tak, jak chce, ne?
24.1.2013 Rubrika: | Komentářů 97 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,7/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Je mi pětatřicet, jsem svobodná a bezdětná. A vadná?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Kdyz vcerejsi Lidu promichame s dnesni Magdou a vydelime dvema tak mame nadherny prumer a splnujeme statistiku!!!!! 
A ted vazne: Magdo tvuj zivot = tvuj problem. Jestli ti nekdy v sedesati bude lito ze jsi sama a nemas deti potazmo vnoucata tak to opet bude jen ajen tvuj problem. A taky muzes v sedesati jezdit na kole po svete a opet to bude tvoje radost. Kasli na svet z vysoka a zij si svuj zivot! Ano pravda kdyz uz i rodice Te presvedcuji ze je neco spatne a ze oni te znaji nejlip a tudiz vedi kdy a proc ti bude nejhur, je to tezky kalibr. Ale nemej svuj zivot k vuli nekomu jinymu, byt ten nekdo jiny je vlastni mama a mysli to s tebou dobre. Ano mysli, jenze podle sebe soudi tebe a to co je nejlepsi a nejfantastictejsi pro ni nemusi byt to nej i pro tebe. Takhle nejak bych se ji to snazila vysvetlit a definitivne ukoncit diskuzi na toto tema. JEdnou jsi jejich dcera a pokud te maji opravdu radi (coz verim ze maji) tak at te nechaji zit TVUJ zivot a nevnucuji ti svuj!!! A na nazory cizich se vykasli z vysoka
.gif)
Něco podobného si taky ,,užívám,,,jsme s manželem dobrovolně jednodětní a to se taky mezi lidma nenosí,jak psala annie,vybočujeme z řady
....štve mě to,někdy si tak říkám,že jsme raději měli zalhat a říct,že už prostě další mít nemůžeme
...taky jsem si vyslechla,jaký jsme sobci a chudák malej,nebude mít sourozence,bude to rozmazlenej spratek,jednou toho budeme litovat a bla bla bla....bude mi 37,tak snad za pár let,dají všichni pokoj...Magdo,je to tvůj život,tvoje rozhodnutí,tak se proti těm kecům zkus obrnit,protože se s tím budeš setkávat ještě pár let
Lidé mají neustále tendenci se plést jiným do života. Neřeš to, najdi si nějakou vhodnou odpověď viz. modroočka a jinak si jich nevšímej. Jakmile někdo vybočuje, hned je podezřelý. Každý máme právo vybrat si způsob života, který nám vyhovuje.Cítíš se takhle dobře, tak bych na tom nic neměnila.
.gif)
Pokud sama víš, že děti nechceš a opravdu je nechceš -nemá Tě nikdo co nutit!
Sice nechápu Tvůj postoj nemít děti, ale plně respektuji Tvoje rozhodnutí - je to jen Tvůj život.
Sama nesnáším, když mi kdokoliv kecá do čehokoliv. Sama nekecám nikomu do ničeho (vyjímkou jsou moje děti , protože u nich nechci aby zklackovatěli..)
.jpeg)
A je to tady zas.
Proč se lidi neřídí heslem, žít a nechat žít
Magdo, nenech se ukecat. Pokud ti tvůj život vyhovuje, nikdo nemá právo ti ho organizovat jinak a to ani tvoji rodiče. A množení není povinnost.
Mám známou, nemohla mít děti, ale ona o ně ani nestála, spíš se pokoušela kvůli manželovi a rodině, která do ni pořád vandrala. Až se nakonec nechala přemluvit k adopci. Ale ona to dítě nemá evidentně ráda, je to dost bolestný pohled, jen to dítě okřikuje, napomíná, nepohladí, nepochválí. Ještě štěstí, že manžel je praví opak, ten tu holku miluje,ale jak tomu dítěti asi je na dušičce?
Žij si svůj život a do ničeho se nenech tlačit.
Otázky podobného typu přecházej mlčení, dělej že neslyšíš. Většina lidí se zeptá jednou, max dvakrát a pak jim docvakne, že se odpovědi prostě nedočkají.
Nemusíš nikomu vysvětlovat proč ses tak rozhodla.
.JPG)
Ano, bývá to tak...
Jak vybočíš z řady, tak jsi divná, černá ovce atd.
Je to těžké, ale myslím, že než dojdeš ke čtyřicítce, tak ty řeči budou i nadále. Potom, až překročíš tu pomyslnou hranici plodnosti, řeči přejdou - většinou.
Nezbývá, než se obrnit, ony ty řeči jednou přejdou.
Je to jen Tvůj život a nenechej si do něj mluvit.Měla jsem kamarádku ,nepřála si děti,prostě o sobě věděla,že netouží být mámou,také se jí nikdy nestala.Žije s manželem a je štastná.Proč to píši.Je spoustu žen co odloží dítě,protože po něm vlastně netouží,pak jsou děti chudáci.Ona si byla vědoma,že po dítěti netouží a udělala to nejlépe.Neotěhotněla.Její máma to časem skousla.
Jdi si svým životem ,který Ti vyhovuje nejvíce.
Netrap se tím, je mnoho lidí, kteří řeší život druhých. Všímají si ať se nám to líbí či nikoliv. A každý jeden z nás má právo se rozhodnout, zda-li bude mít děti či nikoliv. .
Asi není moc moudré vysvětlovat a obhajovat své představy, protože to ani nikdo slyšet nechce. Spíš dosáhneš opaku...
Odrazit útok dotěrných dotazů lze touto větou "až to bude aktuální, dám vědět".
