Strašpytlové, přiznejte se. Díváte se před spaním pod postel?
Bílé tenisky potichu našlapují po schodišti, o dvě patra výš na stejném schodišti zoufale prchá k smrti vyděšená žena a hledá úkryt. V poslední chvíli ji tenisky už už dostihnou, ale jí se podaří uprchnout… Klopýtavě utíká dál po schodech a gumové podrážky ji se zlověstnou vytrvalostí následují. Jako by si byly jisté, že oběť nemá úniku a že ji dříve či později dostihnou.
Je mi asi 14 let, sedím u televize a možná, že jsem mnohem vyděšenější než zoufalá a nebohá hlavní hrdinka. Vím, že bych se na to neměla dívat, protože se pak budu bát dojít i na záchod a mé spaní bude prošpikováno děsivými sny, ale nejsem schopná se od obrazovky odlepit Vydržím až do konce. Když se do věčných lovišť odebere i poslední titulek, začínám přicházet k sobě a ozve se příroda.
„Brácho, pojď se mnou.“ Starší bratr odevzdaně vzdychne a zvedne se z křesla. Je zvyklý. Ví, že po takovém filmu potřebuji doprovod k záchodu, stráž u koupelny a následnou prohlídku pokoje, včetně prostoru pod válendou a skříně. I když je mu jasné, že samozřejmě nikde nic není, je si vědom toho, že vykonat toto bezpečnostní kolečko je pro něj jednodušší než půl hodiny odrážet mé škemrání, aby se na pár minut stal mým osobním strážcem.
Jako holka jsem byla skutečně strašpytel. Televizní program toho moc nenabízel a ve chvíli, kdy se v nabídce 
objevila detektivka, byl to pomalu důvod k oslavě. Samozřejmě, že jsem si ji nemohla nechat ujít, ačkoli jsem věděla, že budu strachy učůrávat i při naprosto nevinném a roztomilém poručíku Columbovi.
Dnešní mládež je na tom možná jinak. Odkojeni videem a technicky dokonale provedenými horory, které nešetří nechutnými realistickými záběry, jsou patřičně zocelení a jen tak něco je nerozhází. Ani já už dnes nešílím po shlédnutí detektivky a usínám klidně a vyrovnaně. Přiznám se ale, že se mi občas po tom pocitu, kdy vás svírá strach a zároveň víte, že vám nic nehrozí, stýská.
Také jste se báli u filmů a detektivek? A dívaly – ano, otázka je směřována jen na ženy – jste se pod postel? Opravdu by mě to zajímalo. Někde jsem se totiž dočetla, že to my ženy máme v sobě zakódované už z dob našich pravěkých babiček. Tehdy prý lidé kočovali, přemísťovali se z místa na místo. Na noc se pak ženy ukládaly ke spánku na strom a muži zůstávali dole a hlídkovali. Proto prý mají příslušnice něžného pohlaví strach z nebezpečí, které přijde zespodu. A muži se naopak při obavě a strachu obezřetně rozhlížejí ze strany na stranu.
29.5.2012 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 21 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Strašpytlové, přiznejte se. Díváte se před spaním pod postel?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Jer mi sedmatricet, ale po francouzsko - rumunskeho filmu Oni jsem chodila tyden trikrat kontrolovat zamky. A coby sestnactileta jsem byla hruzou bez sebe z Freddyho Kruegera a bala jsme se spat sama v pokoji.
.gif)
Ted stačí nějaký film z prvky hororu,nebo Akta X,a do rána se mi zdají také malé filmy"
Jako dítě jsem musela chodit spát do ložnice v podkroví,kde se šlo přes malou chodbičku s dveřmi na půdu,na tom místě jsem se bála,pak už ne
Linda: 
deti sadisti
Psem baskervilskym me segra strasila, to bylo desny. A hororum se dodnes zdalky vyhybam
Tuším anglický Svědek na zabití byl v naší TV dvakrát a už je to hrozně dávno...já se tenkrát tak bála! Ještě dlouho potom. Strašpytlení mě popadalo vždycky, když jsem doma nebo v práci byla sama. S přibývajícím věkem mě ale opouští....zatím jen v paneláku. Prásknu sebou a že nemám zamčeno zjistím až ráno....Jak by to bylo na chatě...to zatím nevím....tam mi to asi moc nepůjde....zajímavý je, že když je se mnou kupa lidí, nechápu, z čeho ten strach je...ale jak jsem tam sama.....bere mě to i přes den....
.jpg)
Když jsem byla malá, pod postel jsem se nedívala, protože jsem HO nechtěla vidět. Ale do postele jsem skákala z dálky - kdybych k ní totiž přistoupila, chytil by mě za nohu 
Ja zase nikdy nezapomenu na majora Zemana pribeh Studna to bylo strasne....Otec se houpal se sekerou strasne brrrrrrrrr kam se hrabe Hollywood... Jako dite ja ani moc straspytel nebyla - zkouska odvahy na tabore to pro me byla hracka, ale bylo obdobi vecer, kdyz jsem taky musela na zachod a my meli v predsini hodne parohu deda byl myslivec, sluku, tetreva vycpaneho dodnes nemam rada trofeje, pritom deda byl zlatej...
Synek se boji bourky to se chodi tulit do postele...
Když mi bylo tak 11, viděla jsem s bráchou (dopoledne, ve vysílání pro děti) kovbojku Bezhlavý jezdec. Večer jsme se klepali pod peřinou a nemohli usnout a to ani žádný horor nebyl.
Dneska se na horory nedívám, nějak nechápu, co na nich lidi vidí, když jsou podobných věcí plné zprávy. Proč si dobrovolně přidávat do života další hrůzy. Možná to, že si nakonec můžou říct, že se to nestalo, je to jen vymyšlené, což u zpráv nejde.
.gif)
Meryl:přesně takhle jsem to měla se segrou(o 2 a půl roku starší)....pamatuju si to jako dneska,obě dvě jsme si dělaly garde když jsme šly v noci na záchod,jedna druhou budila a chodily jsme společněa to jsme bydleli ve 3+1 v paneláku,takže na záchod co bys kamenem dohodil...a pod postel a podobně jsme teda nekoukaly,protože co kdyby náááhodou žejo
skákaly jsme šipky od dveří..musím říct,že dodneška nemám dobrý pocit,když jdu večer spát z podpostelní škvíry,už teda neskáču šipky(ona by to taky ta postel nemusela přežít
),ale dělám stále dlouhý krok
Pod postel se nedívám,máme postele až na zem.
Ale ani jinam se nedívám, nebojím se. Detektivky podobného typu, jak uvádí Meryl, sleduju a když už se mně to zdá neúnosné, tak na chvíli přepnu na jiný program.
Zdávají se mně sny, že mě někdo pronásleduje, já utíkám a chci odemknout dveře a nepasuje mně klíč do zámku, nebo dveře otevřu a potom nejdou zavřít. To jsem ráda, že se probudím.
Muž z pokoje 22
. bylo mi 11 nebo 12 a školu jsme měli výjimečně až od 12:30. Já sama doma a čuměla sjem na to v telce.
ještě 14 dní jsem VŠUDE viděla tvář zloducha - vraha a byla počůraná strachy....
.JPG)
hihi, taky jsem se bála jako malá holka, pamatuju si na film Upír z Feratu...ten mě děsil ještě dlouho
no vlastně se bojím ještě i teď, ale pod postele a do skříní a podobdě se zásadně NEDÍVÁM!!!! protože co kdyby tam něco nebo někdo opravdu byl
Podívat se pod postel? Proboha! Do postele se večer přece skáče rovnou od dveří, když dojdete až k ní, než se podíváte, už vás něco drží
Já si vzpomínám na film Ptáci, jak se usadili na půdě. My měli v domě na půdu plechové dveře, dlouho jsem se bála tam jít, už jen pohled na ty dveře ve mně vyvolával hrůzu
Ano, taky jsem občas potřebovala noční doprovod na WC, bydleli jsem na vesnici a chodilo se přes dvůr, takže jsme se doprovázeli s bratrem společně, on hlídal za dveřmi budky, pak zase jájo a zpívali jsme si hlasitě
Bála jsem se hlavně,když byly děti malé a byli jsme sami na chalupě,to jsem k večeru prolézala postupně kůlnu,barák,půdu a pod. a "oblasti" prohlédnuté zamykala a stajně se mi furt zdály hrozné sny,jak se do pokoje chtějí vloupat lupiči a já nemůžu ze seba vydat ani hlásek...Dnes už jsem otrlejší,taky vše prohlídnu a zamknu se,ale už spím klidněji.
